Dokonalý zákon svobody

Propozice nové ústavy

2011-02-19T13:24:00.018+01:00

Člověk, společnost a Bůh

Člověk je společenský tvor žijící ve světě (slovanského “míru” - původně asi “přátelské soužití” od indoevropského slovního základu pro “milý”), který se od ostatních živočichů odlišuje touhou diferencovat se, přesahovat sám sebe - je transcendentní bytostí - a má schopnosti poznávat jako Bůh dobré a špatné (Gn. 3,22). Člověk je za všech okolností ideologickým stvořením, odlišujícím se od zvířete v tom, že má, vedle rozumu a náboženství, uspořádanou a logickou představu či teorii vysvětlující jeho osobní a společenskou existenci[Portlandská deklarace, Western Humanities Institute, vydal National Review, 16.10.1980, zpracoval Erik von Kuenhelt-Leddihn].
Pokud má člověk schopnost náležet sám sobě a tedy být odpovědný za své skutky, je reálnou osobou. V tom je člověk “podobný Bohu” (Gn. 1,26). Lidský plod je potencionální člověk a je proto je třeba chránit a opatrovat jeho život a důstojnost jako kdyby už byl reálná osoba. Ochrana životního prostoru je oprávněná kvůli zohlednění práv ještě nenarozených lidí na život. [Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]
Naproti tomu umělé, imaginární osoby, nenáleží sami sobě a vždy je musí zastupovat reálná osoba např. v rámci nějaké smlouvy. Řád mezi reálnými osobami je zákon a s legislativou, řádem mezi imaginárními osobami jako jsou role, společnosti, university, stát atd., nemá přímou souvislost.
Ve společnosti nutně vznikají meziosobní konflikty mezi lidmi, a proto musí člověk umět poznávat dobré a zlé. Jedná se o pluralitu a diverzity osob a svobodný přístup k vzácným zdrojům. Pluralita a diverzita je pevně zakotvena ve světě a nadbytek je nemyslitelný v takovém světě. Proto při tomto konfliktu volby člověka mohou být dobré nebo špatné pro jiné lidi. Každá volba vyžaduje oběti. Svobodný bezkonfliktní přístup k vzácným statkům nelze bez společenské instituce vlastnictví. Naše štěstí je stále v sázce, závisí na schopnosti člověka poznat a respektovat vlastnické vztahy mezi sebou a ve svém vztahu k Bohu a tím zakusit požehnání řádu našeho míru (světa) - přátelského soužití s bližními i Bohem. Dobrým návodem pro tento respekt je biblické Desatero (Ex. 20, 2-17). [Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]
Pokud člověk své místo hledá v božím řádu skutečnosti, lituje toho, že nerespektoval svobodu druhých a přijímá oběť Ježíše Krista a svou nedokonalost a tuto skutečnost akceptuje, tvoří dějiny. Jinak se ocitá v mýtu věčného návratu. Člověk nemůže vyřešit svůj vlastní pád, rozpor mezi jednotlivcem a společností a vztah mezi Ježíšem a “césarem”. Co ale není možné u člověka, je možné u Boha (Lk. 18,27).
Problém leží v záhadě, jakým způsobem může dojít mezi vzájemně neznámými jednotlivci k dělbě práce, která slouží jako základ moderní civilizace [Peter Boettke: Robustní politická ekonomie pro 21. století, Wolters Kluwer,CEVRO Institut, Praha,2011, s. 275]. Zatímco kooperativní přirozenost spočívá v našem sklonu “handlovat”, smlouvat a směňovat, naše oportunistická přirozenost pustošit, drancovat a plenit, která má tendenci vyplývat na povrch během válečných konfliktů.
Dále čelíme problému, že předpokládáme fungující správní orgány, což je chybný předpoklad. Otázka zní: do jaké míry má být svoboda potlačena, aby bylo možné rámec dobrovolné směny zajistit [Peter Boettke,,2011, s. 275]. Paradoxem vlády je, že je určena k tomu, aby zamezila predátorství jednotlivců a zároveň umožňuje predátorství kolektivní.
Člověk a společnost je trvale v nebezpečí podlehnutí gnózi - “úsilí o zduchovňující abstrakci od světa, což konstituuje paradox světskosti, sekularizace, která se ustavičně dialekticky pozdvihuje nad sebe samu negací svých stvořených hmotných základů” [Rio Preisner: Americana I,Atlantis, Brno,1992, s.15]. Jevy ve společnosti nelze vysvětlit pouze ekonomickou vědou. Svět není třeba ničit, aby byl stvořen znovu do obrazu neuskutečnitelné utopie “vládce s lidskou tváří”. Svět lidí na Zemi byl Bohem učiněn velmi dobře (Gn. 1.31). Člověk nemůže nic stvořit, může pouze měnit již stvořené. Člověk stvořený vesmír a lidská svět nikdy plně nepopíše a neporozumí mu nikoliv proto, že by svět a vesmír nebyl poznatelný, ale právě pro to, že je tolik poznatelný a naše mysl je omezená. Stejně tak není v silách člověka realizovat “dokonalý” vymyšlený svět bez lidské zloby a slabostí, bez bolesti, bídy a bez vlivu na vesmír kolem nás. Není to jeho věcí.
Ekonomie je věda o významu a závažnosti účelného vědomého lidského jednání na základě hodnotových soudů na Zemi nutně vzácných prostředků. Ekonomie je nejrozpracovanější části vědy o lidském jednání. Sama o sobě o člověku, společnosti a dějinách nevysvětluje nic. Spoléhat se na “zdravý” rozum, který pozná výhody společenského chování nad nespolečenským, nelze kvůli nebezpečí nemoci rozumu zvané gnóze a kvůli nerespektování jiných reálných osob a také závisti. Podobně je nebezpečné spoléhat se i na “přirozený” výběr jednání a metody pokus a omyl. Dějiny ani společenské jevy nelze modelovat v pokusech. Na budoucnost lze usuzovat jen na základě porozumění. Člověk musí neustále činit pokání, litovat svých zlých skutků a odstraňovat zlé a nesprávné myšlení bez závisti a přestat se rouhat dialektickou záměnou správného a nesprávného a zároveň přestat vytvářet si vlastní bohy - abstrakce, které se stvořením nemají nic společného a zaměňovat svobodu druhých s jejich zotročením (Mt. 3.8).
Hlavní použité prameny pro oblasti:

Člověk, společnost, vláda, demokracie, ideologie atd. inspirované hlavně Rio Preisnerem a Erik von Kuenhelt-Leddihna.
Ekonomie jak je pojata v díle “Lidské jednání” od profesora Ludwiga von Misese a v “Zásady ekonomie” (český překlad Liberální institut, 2006) od profesora Murray. N. Rothbarta (český překlad Liberální institut, 2005).
Právo jak jej pojímá Písmo Svaté – Bible, římské právo, a pochopení profesora Frank van Duna a právníka Bruno Leoniho.
Bankovní reforma jak popisuje profesora Jesús Huerta de Soto v “Peníze, banky a hospodářské krize” (český překlad ASPI s Liberálním institutem, 2009).

Pojetí práva

Lidský jedinec je reálná osoba, neboť náleží sám sobě svými schopnostmi respektovat druhé reálné osoby. Osoba je svobodná, pokud náleží sám sobě a nikomu druhému a je svobodná pouze tehdy, pokud je nevinná. Vinná osoba vždy náleží, tomu, koho svým nerespektováním k právům druhé reálné osoby poškodil. Nemůže být tedy svobodná. Prostředek je to, co náleží alespoň jedné osobě. Věc je to, co je mimo dosah náležení nějaké osoby.
Zákon je řádem mezi reálnými osobami. Zákon můžeme respektovat nebo nerespektovat a tím způsobit neodvratné následky. Není to něco, co máme poslouchat nebo neposlouchat. Návody jak jednat mezi reálnými osobami, jako je např. Desatero, nejsou Zákonem, který je řádem světa společnosti lidí. Máme svobodu dělat vše to, co zvládneme, ale nemáme svobodu si vybírat následky.
Výlučné vlastnictví každého člověka na své fyzické tělo, identitu a vůli a všechny přírodou dané statky, které začne užívat za pomocí svého těla dříve, než tak učiní jiný, je v souladu se Zákonem. Z tohoto vlastnictví vyplývá jeho právo využívat tyto zdroje dle svého uvážení, pokud tím bez souhlasu nezmění integritu vlastnictví jiného člověka nebo bez souhlasu neomezí kontrolu jiného člověka nad jeho vlastnictvím. Jakmile je jednou nějaký statek poprvé přivlastněn, pak je možné získat k němu vlastnictví pouze prostřednictvím dobrovolného (smluvního) převodu vlastnického titulu z původního vlastníka na vlastníka nového. Opuštěné nevyužívané statky se opět stávají přírodou. Není možné vlastnické právo získat pouze proklamací.
Tato práva jsou přirozená, neboť jsou určené z logiky Zákona jako řádu mezi osobami s vlastnostmi. Jakékoliv jejich narušení je žalovatelné ze strany oběti nebo jejího zástupce a v zájmu společnosti je třeba nerespektování Zákona řešit v souladu s principem plné odpovědnosti a proporcionality trestu.
Jakékoliv nakládání s tělem, vůli, identitou a majetkem druhého člověka bez jeho předchozího souhlasu je zločinem. Osoba, která provede zločin nerespektováním práv jiné osoby či osob, je vinna,není proto svobodná a tedy v nějaké míře a způsobu náleží své oběti.
Státy, občané, firmy a další korporace, university a školy, zaměstnavatelé nejsou reálné osoby. Jsou to imaginární osoby, které nemají práva ze Zákona. Nejsou svobodné, neboť nenáleží sami sobě. Nemají přirozené vlastnosti, aby mohly být reálnými osobami. Mohou být pouze prostředky reálných osob a vždy za ně odpovídají nějaké reálné osoby. Jsou to konstrukty lidské mysli podobně jako pozice figury ve hře. Jako role jsou obsazovány reálnými osobami. Nic ale nebrání, aby jejich roli převzal třeba počítač nebo zvíře jako osoby určené legislativou. Jejich řád určují smlouvy, úmluvy, pravidla a nazývá se pozitivním právem nebo legislativa.
Stav zaměstnanosti, pohlaví, barva pletí, věk, různé fyzické vlastnosti a různé handicapy jsou aspekty reálných osob a nemohou nabývat svá vlastní práva natož, aby jim náležela nějaká reálná osoba. O míře práv reálné osoby rozhoduje pouze její schopnost odpovídat za vlastní skutky.
Pojetí občanství dle Rousseaua je nelogický konstrukt z hlediska logiky zákona související s kolektivy a nemá místo v Zákonu. [J.-J. Rousseau, Du Contrat Social (1762), Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]
Řád mezi reálnými osobami je Zákon a s legislativou, řádem mezi imaginárními osobami jako jsou role, společnosti, university, stát atd., nemá přímou souvislost. Řád mezi imaginárními osobami je řádem smluv, úmluv, pravidel a legislativy. Mohou náležet sami sobě pouze ve smyslu legislativy a nikoliv ve smyslu Zákona. Nelze zaměňovat zákonnost a legislativu. Legislativa určuje pravidla mezi rolemi, nikoliv mezi reálnými osobami. Neplatí, že cokoliv stát nařídí je zákonné a legální.
Zvířata ve vlastnictví člověka nejsou ani reálné osoby ani imaginární osoby, protože jim nic přirozeně nenáleží. Proto nemají také žádná práva v řádu mezi osobami. Mohou se stát prostředky, pokud náležejí nějaké osobě.
Spravedlnost není rovnost. Spravedlnost je pevná a trvalá vůle poskytnout každému, co je jeho právem [Ulpanius, D 1,1,10, pr.].
Soudní systém musí být zprivatizován a plně oddělen od financování státem. [a.-l. :Frank van Dun: The Logic of Law, 2007, Libertarian Papers, Vol 1. Art. No 36.]

Ústava a její význam a omezení

Úkolem této ústavy a její aplikování není vytvoření společenského řádu míru a prosperity pomocí dobré vlády, udržení stávajících politických struktur.
Tato ústava chce akceptovat skutečnost, že nejde o formální pravidla uložená v knihách vytvářející exogenní instituce, ale o užívaná pravidla, které lidi skutečně používají a vytvářejí endogenní instituce. Endogenní instituce jsou regulována bez přítomnosti státního donucení a vznikají spontánně. Pokud exogenní instituce neberou ohled na stávající endogenní instituce, hrozí nestabilita a konflikty ve společnosti.
Optimismus, že člověk může vytvořit dobrou vládu skrze přemýšlení a volbu, je podloženy i tím, že svět byl stvořen dobře. Naděje spočívá v tom, že lidé doložitelně praktikují “vědu a umění sdružování” a umí vládnout sami sobě. Jsou schopni přijmout nesnáze přemýšlení a starosti žití spíše než se jim vyhýbat. Toto přijetí není schopná mechanika politiky a řemesla vládnutí s formálními pravidly.
Lidé jsou schopni najít a navrhnout systémy seberegulace za různých podmínek a bez přítomnosti vlády a donucení politiky. Lidé nalézají od počátku své historie stále a znovu efektivní systémy pravidel, která vládnou sociálním vztahům člověka pomocí krocení jeho vášní a a jejich ovládnutí směrem, který produkuje jakoby mimochodem mírovou společenskou kooperaci založenou na dělbě práce, a to i dokonce v situacích, kde naše malověrnost nás vede k pesimismu ohledně dobrovolného uspořádání lidských záležitostí. Tato pravidla, pokud jim lidé důvěřují, vedou ke vzniku exogenních institucí. Takto vznikl i peníze jako exogenní instituce. Dnešní peníze jako zákonná platidla jsou již ale endogenní institucí. [a. - d. Peter Boettke,2011, s. 251 - 252]
Je zřejmé, že problémem rekonstrukce společnosti je důvěra - víra - v exogenní instituce, které se vytvářejí a uvádí do života. Institucionální setrvalost lze vysvětlit na základě regreresního teorému, který tvrdí, že setrvalost institucí závisí na charakteru institucí ve vztahu k jednajícím jednotlivcem v předchozím období [Peter Boettke, 2011, s. 219]. Jedním z řešení je spolehnutí na reputaci. Jednotlivci mohou zvýšit svou reputaci v budoucnosti tím, že nyní budou spolupracovat s cizími lidmi. Pokud je přínos z dobré pověsti vyšší, než zisky z podvodů, pak je výsledkem spolupráce. [Peter Boettke,2011, s. 180]

Stát

Stát je imaginární osoba, korporace, která náleží určitým reálným osobám a je prostředkem k respektování Zákona, obrany společenství mírově spolupracujících svobodných lidí. Stát proto nemá ze Zákona žádná práva, vlastnictví a odpovědnosti. Práva a povinnosti státu jsou určena Ústavou. Reprezentanti státu zajišťují funkce státu prostřednictvím majetku, která je k tomu zřízen svým statutem ve shodě s Ústavou. Prostorovými hranicemi státu nejsou hranicemi zákonného vlastníka pozemku, nerostného bohatství a lidí jako daňových otroků. Hranice státu vytyčují prostor svobody pro všechny lidí i když nejsou členy státu, kteří mají ochotu tento prostor obývat a přijmout odpovědnost za bezpečnost svých bližních. Reprezentanti nemohou legitimní práva chápat jako zákonná. Reprezentace státu zodpovídá za zahraniční politiku a reprezentaci společenství lidí obývající tyto hranice.
Funkcí státu jako prostředku nedokonalých lidí je umožnit čestným, šlechetným a kompetentním lidem s přirozenou autoritou reprezentovat skupinu lidí hlásících se ke státu, hledat spravedlnost, chránit respektování Zákona svobody a lásky, koordinovat a zajišťovat ochranu a obranu společnosti dobrovolně spolupracujících lidí před těmi, které nerespektují práva druhých lidí a vedení společnosti v krizových situací ohrožující celou společnost příslušného území či celé Země. Žádná složka státu nesmí být nezrušitelné, pokud se ukáže, že neslouží danému cíli tak, jak bylo zamýšleno.
Pro všechny jednotlivce žijících v sousedství bez ohledu, zda jsou oddělení secesí od státu, je věcí cti přispět k obraně společnosti před ohrožením celé společnosti. Je žádoucí budovat profesionální armádu při obraně společnosti. Každý reprezentant státu musí projít vojenským výcvikem a odsloužit určitý čas v armádě.
Reprezentanti státu zajišťují zahraniční politiku, která vyžaduje specializované, celoživotně připravované, odborníky.
Stát na svou činnost získává z výnosů ze svého majetku spravovaného reprezentanty státu, darů a z mimořádných daní v případě ohrožení celé společnosti na území státu. V případě daní platí staré pravidlo: Žádné zdanění bez zastoupení, tedy žádné zdanění bez souhlasu jednotlivých daňových poplatníků a jejich zastoupení ve složkách státu, pro které se daň vybírá [Otto Gierke, Political Theories of the Middle Age, překl. Maitland, Cambridge 1922, s. 168 a násl.].
Mimořádné daně může vyhlašovat jménem vlády její hlava s jednomyslným souhlasem reprezentantů lidu s tím, že každý může mimo stav ohrožení odmítnout jen pokud doloží, že v jeho případě není možné uplatnit pravidlo “žádné zdanění bez zastoupení”.
Protože daně mohou platit jen lidé, kteří nejsou placeni státem z daní, a vydělali je účastí na produkci služeb na trhu, musí zaměstnanci úřadů státu místo placení daně sloužit aktivně při obraně vlasti pod vojenským velením nebo odevzdat svůj majetek získaný z daní ve prospěch společnosti. Tento závazek nezaniká jejich secesí od státu.
Stát nemá funkci zaopatřování nějakých skupin obyvatel či pojišťování různých skupin lidí proti rizikům života a nemůže nedostatek řešit nezákonným přerozdělováním vlastnictví soukromníků. Jako imaginární osoba má právo, nabývat a vlastnit majetek pouze při respektu Zákona dle Ústavy skrze své reprezentanty stejně jako jakákoliv jiná korporace a za jeho činnost jsou odpovědní reálné osoby zastupující stát. Provádění většiny pojišťovacích a obranných funkcí včetně financování armády pravděpodobně převezmou nejvhodnější agentury, hlavně pojišťovny.

Složky státu

Složkami státu mohou být: hlava státu, vláda, reprezentanti významných skupin společnosti, nejvyšší soud, soukromé soudy trestní a soukromé soudy civilního práva. Jejich složení zohledňuje velikost a charakter státu. Předpokládá se, že společnost lidí na Zemi budou postupně tvořit menší „městské státy“ vzniklé secesí od totalitních demokratických a autorativních států, které budou koordinovat některé funkce z hlediska rozsahu poskytování služeb jako např. společná obrana.
Vláda je výkonný politický orgán. Vláda by měla být smíšená a sestávají z “hlavy státu” a skupiny lidí se znalostmi a zkušenostmi a z reprezentantů významných skupin společnosti. Zástupci lidu a vláda nemají v právní rovině vůči jednotlivcům žádná privilegia.
Hlavou vlády je monarcha v případě monarchie či prezident v případě republiky. Zdá se, že vhodnější je monarcha, který reprezentuje “otce” obyvatele státu a nikoliv “velkého bratra”, který se nerozpakuje zabíjet a mučit mnohé své „sourozence“. Monarcha je si většinou vědom toho, že není jeho zásluhou být hlavou státu a bývá i profesionálně připraveni na své poslání hlavy vlády. Skutečná hlava státu se vyznačuje tím, co je obrazně řečeno v Dt, 17,14-20.
Reprezentanti skupin společnosti netvoří výkonný politický orgán. Zaměstnanci státu nesmí vytvořit skupinu společnosti. Legislativní normy musí být schváleny jednomyslně všemi reprezentanty společnosti a vlády a její hlavy a jsou neplatná, pokud jsou v rozporu se Zákonem. Pravidla volby reprezentantů určují sněmy významných skupin. Počet reprezentantů určuje hlava státu. Volit nesmí státní zaměstnanci a příjemci pomoci od státu.
Nejvyšší soud určen nejen pro řešení sporných otázek z hlediska čistě ústavního, ale i morálního.
Nerespektování Zákona řeší soukromé soudy, které jsou povinni zastupovat oběti. Tyto soudy jsou pod ochranou vlády a reprezentanti skupin společnosti.
Konflikty výkladu Zákona mezi svobodnými osobami řeší soukromé soudní či arbitrážní dvory.

Změna formy státu – odbourání demokratického zřízení

Místo nevyhovující a nebezpečné demokracie [Erik von Kuenhelt-Leddihn, Liberty or Equality, THE CAXTON PRINTERS, 1952, kap. III], která je vždy maximální vládou nejhorší kvality a předstupněm k různým formám diktatury a teroru, společnost využívá minimální, ale kvalitní vlády profesionálů z řad čestných a šlechetných lidí. Demokracie by se pokud možno měla nahradit monarchií s vládou zastoupenou timokracii a aristokracií. Výběr, vzdělávání a prověřování úředníků by mohlo být inspirováno některými prvky mandarinátu - úředního systému říše dynastie Ming [Portlandská deklarace, Western Humanities Institute, vydal National Review, 16.10.1980, zpracoval Erik von Kuenhelt-Leddihn].
Zlaté pravidlo reformy demokratického zřízení v timokracii a aristokracii může znít takto: Všechna individuální rozhodnutí, jež se vzájemně shodují, mohou nahradit odpovídající skupinová rozhodnutí u alternativ, u kterých se chybně předpokládá, že jsou neslučitelná. [Bruno Leoni, “Právo a svoboda”, Liberální institut, 2007, kap. VI]
Demokratické volby budou zrušeny stejně jako celý demokratický systém mající své kořeny v dávné minulosti a lze k jeho plodům zařadit praktickou realizaci husitského Tábora, reformaci v Německu a v Anglii, jakobínskou Francouzskou revoluci a další následné puče či revoluce ve jménu demokracie, osobních a lidských práv, vytvoření nové společnosti bez kapitalistů a otroků a rovnosti mezi lidmi. Podíl na rozhodování stavů a obcí budou mít pouze čestní a šlechetní lidé, kteří prokážou ochotu přispět k obraně území státu a jeho obyvatel jak materiálně, tak účastí při výcviku či obraně. Pokud vznikne parlament, pak jen jako místo společného jednání reprezentantů lidu. Jediný přípustný způsob hlasování ve všech politických a veřejných složkách státu je jednomyslný souhlas, a pokud jinak nelze, pak menšinám je třeba respektovat jejich práva a nenutit je podílet se na nákladech rozhodnutí.
Splácení dnešního hypotetického i faktického státního dluhu je neúnosné nákladné a nespravedlivé a ohrožuje stabilitu společnosti. Proto bude státní dluh odmítnut a nebude splácen. Banky budou tímto výstrahou pro ostatní “věřitele” státu proto, že peníze vytvářely z ničeho úvěrovou expanzí v rámci privilegované nezákonné činnosti v rámci bankovnictví částečných rezerv a soukromí věřitelé proto, že nemorálně chtěli získat podíl na budoucím rabování společnost použitím porušováním práv reálných svobodných osob. Problém důchodových fondů bude řešen v rámci nezbytné bankovní reformy.
Nikdo nemá právo vyžadovat poplatek za zmírnění tvrdosti nezákonných předpisů, ačkoliv postižený má právo hledat způsob zmírnění této tvrdosti i úplatkem. Nikdo nemůže konfiskovat majetek pro dosažení svých soukromých záměrů, a tím někomu zabraňovat uspokojování jeho nejnaléhavějších z dosud neuspokojených pociťovaných potřeb. Konfiskace cizího majetku ve jménu “veřejnosti” je nejen zločin, ale i nečestné a nešlechetné jednání. Také nesmí být majetek soukromníků skrytě a tajně konfiskován podporou bank v jejich protiprávní a nezákonné úvěrové expanzi řízené státní centrální bankou.
Všechna opatření reformy jsou ve shodě se Zákonem. Prosazení změn násilným způsobem či nějakou úmluvou není přípustné.
Bude zrušen z výše uvedených příčin ihned státní monopol na útočné donucení těch osob, které respektují práva druhých, nikomu nenarušují fyzickou integritu vlastnictví nebo nikoho bez svolení neomezují kontrolu nad jeho vlastnictvím.
Budou zrušena cla jako zločinného nástroje pro přípravu válek a ochuzování obyvatel a daně a následně zanikne celní správa a finanční úřady. Stejně tak bude zrušen nelegitimní arbitrární nárok na územní monopol státu.
Privatizace všeho majetku zrušeného demokratické státu bude provedena ve shodě se Zákonem. Pokud lze zjistit původního legitimního majitele, pak se vrátí jemu či jeho dědicům s tím, že to co by bylo k původnímu majetku přidáno, si tito noví majitele ponechají, pokud jsou bezúhonní. Pokud už nelze zjistit původního majitele, majetek získá první bezúhonný uživatel, který není nikým žalován, že se aktivně podílel na narušení fyzické integrace vlastnictví jiných lidí. Přednost budou mít soukromí věřitelé.

Bezpečnost a obrana

Je velké nebezpečí státu pro společnost v tom, že zástupci státu, kteří mají monopol na útočné donucení bezúhonných lidí, zároveň vybírají prostředky na své vlastní odměny a projekty a nejsou podřízení právu.
Obrana území a obyvatel státu: Budou zrušena ministerstva obrany demokratického státu a nahrazeny prostředky, které si zvolí hlava státu, vláda a reprezentanti lidu. Armáda (armády) bude (budou) pod kontrolou reprezentantů státu a pojišťoven zastupující své zákazníky.
Vnitřní bezpečnost státu: Budou zrušena ministerstva vnitra ozbrojená složka celní správy demokratického státu a nahrazeny prostředky, které si zvolí hlava státu, vláda a reprezentanti lidu. Předpokládáme, že obrannou úlohu jednotlivců spolu se soukromými zbraněmi převezmou soukromé pojišťovny, které snad jako jediné typy společností mají obchodní zájem na míru a bezpečnosti svých zákazníků. Policie bude (budou) pod kontrolou reprezentantů státu a pojišťoven zastupující své zákazníky.
Stav ohrožení vyhlašuje hlava státu či její zástupce.

Spravedlnost

Soudy budou privatizovány dle skutečných potřeb stran a bude zrušen státní monopol advokátů a exekutorů.
Stát nemá před zákonem jako imaginární osoba žádná práva a povinnosti. Zástupci státu nesou plnou odpovědnost za porušení práv jiných reálných osob.
Vlastnictví státu bude formálně vlastnictvím vlády pod dozorem reprezentantů lidu. Jeho použití pro soukromé účely členů vlády a reprezentantů lidu bude možné pouze z fondů, které pro tyto účely budou založeny.

Secese od státu, princip subsidiarity a místní samospráva

Za mírových podmínek v dobách, kdy společnosti nehrozí žádný nepřítel, je základní právo každé svobodné osoby secese jednotlivce či skupin jednotlivců od státu bez překážek za předpokladu, že je respektováno právo ostatních lidí. Secesí od státu nezanikají žádné závazky osoby.
Města obce a případné vyšší samosprávné celky, stejně jako stavy, univerzity a církve jsou spravována dle práva měst, vyšších celku či stavů, univerzit a církví. Secesí od státu mohou vytvořit vlastní stát.
Svoboda vybírat si toto právu dle specifických potřeb samosprávných je zaručena Zákonem.
Vláda a reprezentanti lidu nemohou do věcí místních správ zasahovat mimo případy, kdy porušují Zákon.

Finanční systém a monetární systém

Vláda s postiženými jednotlivci budou prosazovat Zákon i v bankovnictví a v monetárním systému zrušením všech privilegii bank a převedení jejich činnosti do oblasti soukromého práva a privatizací peněz. Toto zrušení znamená mimo obecného prosazování Zákona také prosazování úplného krytí vkladů v bankách komoditními penězi, zrušení centrální banky s vyškrtnutím příslušného odstavce o centrální bance v příslušné ústavě a zrušení ministerstva financí.
Bude prosazováno právní řešení - svobodné bankovnictví a individuální svoboda volby prostředku směny.
Bude upraven občanský a obchodní zákoník tak, aby nebylo možné beztrestně provádět úvěrovou expanzi.
Vláda a postižení jednotlivci bude usilovat o právní řešení bankovní reformy žalobami na banky a aktéry zrušeného demokratického státu za defraudaci cizího majetku a padělání peněz a poškozovaní lidí vzniklými finančními a hospodářskými krizemi.

Rámcový scénář bankovní reformy

V rámci bankovní reformy se nabídne majitelům vkladů na požádání možnost nahrazení vkladů za podíly ve vzájemných fondech s varováním, že tyto podíly budou dále hodnoceny na trhu a nebudou garantovány. Tím se zjistí skutečné množství peněz v bankovním systému a zjistila by se velikost depozita na požádání. Každý vkladatel, který by tuto možnost využil, by obdržel počet podílů přesně proporčně k podílu všech svých depozit na celkových depozitech každé banky.
Každá banka by převedla svá aktiva na vzájemný fond, který by zahrnul veškeré bohatství a nároky banky kromě čistého jmění. Celkové bohatství, které bankovní systém vyvlastnil "zdaněním" (úvěrovou expanzí koordinovanou centrální bankou) je rovno aktivu bank držených v podobě nemovitostí, poboček, vybavení a zvláště úhrnu jejich investic do půjček průmyslu a obchodu, do cenných papírů zakoupených na burze a jinde a do státních dluhopisů vydaných vládou. Řízení těchto fondů by se stalo hlavní aktivitou bank po této reformě.
Zároveň centrální banka vytiskne bankovky na celkovou částku rovnou součtu všech deposit na požádání a ekvivalentů vedených na rozvahách bank pod její kontrolou a předá je bankám dle jejich depozit a zároveň by se zakázalo poskytování dalších půjček proti depozitům na požádání. Tyto peníze budou použity na 100% krytí zbylých deposit a ekvivalentů na požádání.
Aby banky nebyly odměnění za svou nezákonnou činnost, budou podíly v nových vzájemných fondech směněny za vydané státní dluhopisy ve všech zemích zatížených státním dluhem dle jejich tržních cen. Držitelé státních dluhopisů by za ně obdrželi podíl ve vzájemných fondech.
Ostatní státní závazky jako např. závazky v oblasti státního důchodového pojištění budou pokud možno konvertovány do dluhopisů a také směněny za podíly v těchto vzájemných fondech.
Poté bude centrální banka zrušena spolu s příslušnou legislativou a státním dozorem nad bankami.
Nova forma peněz bude zřejmě tvořena tím, co lidé vždy považovali za peníze, např. zlatem a jinými komoditními penězi. Tato fáze začne, jakmile se stabilizují podmínky distribuce a těžba zlata, stříbra a dalších vhodných kovů (po odeznění inflačního šoku způsobeného zvýšenou těžbou uvedených komodit) jako nejčastěji zvolených komoditních peněz. Pro snížení dopadů přechodů by mohla být uzavřena dohoda o pevných směnných kurzech mezi všemi měnami a tím určit jednotně celosvětovou zásobu fiduciárních prostředků a redistribuovat tuto zásobu mezi ekonomickými subjekty a soukromými bankami různých zemí zásobu zlata drženou světovými centrálními bankami.
Poslední fáze reformy je svobodné bankovnictví s povinným 100procentním krytím depozit na požádání.

Další oblasti života a jejich náprava

Soudy na podněty poškozených budou rušit vše protizákonné ve stávající legislativě.
Podobně jako v bankovnictví bude prováděno zrušení sektorového socialismu podřízením Zákonu. Došlo by při tom k privatizaci majetku, který nezákonně vlastní stát a zrušení všech dotací v těchto oblastech socialismu včetně zákona o cenách. Bude provedena privatizace všech služeb státu, tedy i pozemkové fondy, katastrální úřady, obchodní rejstříky, patentové úřady, rejstříky a další státní registry.
Další příklady důležitých oblastí vlivu státu, které budou soudy zrušeny, jsou:

Obrana - zrušení omezení na nošení a vlastnění zbraní a monopolu státu ve sféře obrany.
Rodina - bude zrušeno zasahování do práv a povinností rodičů a snahy převzít státem výchovu dětí a péči o ně. Budou zrušeny všechny státní podpory rodin. Potraty, jejichž důvod není zdravotní, jsou vraždy. Nebudou ale trestány pro specifičnost právního problému, ale jako vraždy budoucích osob nebudou státem podporovány a společností morálně obhajovány a schvalované.
Hospodářská soutěž - zrušení zákona i příslušného úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Finanční a monetární systém – více v kapitolách 9. a 10.
Daňový systém - budou zrušeny všechny daně bez zastoupení a souhlasu plátce, které jsou zločinem proti fyzické integritě vlastnictví bezúhonných lidí a budou vybíraní jen pro mimořádné účely způsobem stanoveným v těchto propozicích.
Omezování trhu a výroby - budou zrušena všechna cla jako starobylého zločinného nástroje pro přípravu válek a ochuzování obyvatel, budou zrušena všechna prohibičních opatření na trhu - např. na zbraně a jejich nošení, drogy, alkoholické nápoje, cigarety některé léky ve snaze napravit člověka a chránit ho před sebou samým. Problémy s poškozování druhých lidí jsou v plné kompetenci všech rodinných příslušníků a postižených osob.
Důchodový systém - zrušení povinného důchodového zdanění,
Sociální systém - zrušení sociálních zdanění a ministerstva práce a sociálních věcí.
školství - zrušení povinně školní docházky včetně do základních škol, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Zdravotnictví - zrušení povinného zdravotního zdanění, zrušení ministerstva zdravotnictví, zrušení regulace zdravotního pojištění a regulace prodeje léčiv a určovaní cen léků úředně, zrušení povinného členství v lékařské komoře.
Energetika - zrušeni energetického regulačního úřadu a různých státních či národních energetických plánů a projektů a všech ekologických projektů a dotací.
Ochrana identity jednotlivců – zrušení úřadu pro ochranu osobních údajů, privatizace pozemkových registr.
Doprava - privatizace silnic a železnic a zrušení daní z paliva, zrušení ministerstva dopravy a dalších úřadů jako je drážní úřad.
Zemědělství - zrušení všech regulací a dotací, které způsobují nedostatek a drahotu potravin a jiných produktů a úmrtí lidí na nemoci a hlad, zrušení ministerstva zemědělství a příslušných úřadů a ústavů, státního zemědělského intervenčního fondu a všech vazeb na zemědělskou a energetickou a zdravotní politiku EU a OSN.
Průmysl, věda - zrušení všech dotací a různých státních privilegií, privatizace všech státních podniků a státních podílů ve firmách, privatizace vědeckých ústavů, zrušení ministerstva průmyslu a obchodu a všech dalších příslušných úřadů jako Český báňský úřad a výzkumné a zkušební úřady, zrušení dozoru státu nad patentovým řízením.
Autorská a patentová práva – nebudou pod kontrolou státu.
Kultura - zrušení všech dotací a různých státních privilegií, privatizace kulturních zařízení, zrušení ministerstva kultury, zrušení dozoru státu nad ochranou autorských práv.
Pracovní trh - zrušení nespravedlivých privilegií odborů na beztrestnost porušování smluvní svobody a umožnění smluvní svobody mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, zrušení podpor v nezaměstnanosti. Bude zrušeno pracovní zákonodárství, které poškozuje zájmy všech smluvních stran a privilegia odborů jednat protizákonně.
Sázení a sport - zrušení monopolů sazky a regulace v této oblasti a dotací na sport včetně příslušného ministerstva.
Komunikace - zrušení rady pro televizi a rozhlas i s poplatky na státní rozhlasové a televizní stanice, zrušení kontroly státu nad vlastnictvím frekvenčních pásem rádiových vln, zrušení státního monopolu na poštovní služby.
Životní prostředí – nebude pod kontrolou státu. Viz kapitol 1,bod 2.
Další úřady jako např. zrušení statistického úřadu, který se pokouší nahradit ztracenou cenovou strukturu prostředků ve veřejné oblasti, úřadu pro jadernou bezpečnost atd.
Další možností je zahrnutí státního majetku do vzájemných fondů vytvořených v rámci bankovních reforem. Stát mnoho majetku získal úvěrovou expanzí udělením příslušných privilegií bankám,

Církve

Církve mají své místo ve společnosti, která se hlásí k oběti Ježíše Krista a k civilizaci, jejich vládci jsou omezení ve své moci Boží milostí a vyvoleností a obyvatelé jsou si vědomy své odpovědnosti za své blízké i následující generace. Bez evangelia je kapitalismus - ekonomika založená na ochraně úspor jednotlivců, soukromém vlastnictví výrobních prostředků a využití svobodných směn statků s požitím soukromých prostředků směny - slepou silou, která vždy nakonec poslouží výrobou potřebných statků těm, kteří chtějí zničit skutečnost svým špatným levicovým smýšlením. [Portlandská deklarace, Western Humanities Institute, vydal National Review, 16.10.1980, zpracoval Erik von Kuenhelt-Leddihn]
Duchovní aspekt skutečnosti, který zastupují církve a věřící, omezuje totalitu ateistického nebo anti-teistického, většinou demokratického, státu nad všemi otázkami života a smrti.
Církve získají svobodu tím, že nebudou služebníci státu. Nebudou tedy již dostávat příspěvky na svou činnost od státu z konfiskovaného majetku druhých svobodných lidí.

Naplnění Zákona dokonalé svobody

[Frank van Dun, “The Perfect Law of Freedom” (inspirováno Jk. 1,25)] Prostředky, které osvobozením lidé získají, použijí dle vlastních potřeb ve všech oblastech života s vědomím, že sebeláska není samospasitelná.
Každý bude mít svobodu ukázat to, čeho si váží a kolik tomu chce bez donucení obětovat z vlastního, zákonně získaného, majetku.
Každý bude mít prostor a prostředky pro charitu a projevení soucitu k těm, kteří budou mít problémy, na které nestačí jejich síly.
Každý získá prostor pro hledání řešení dosud nevyřešených problému. Problémů je nekonečně mnoho, není třeba chránit marnou a neužitečnou, uměle vytvořenou, práci. Není otázkou, zda je či není práce. Otázka správně zní: může jednotlivec najít za požadovanou mzdu někoho, kdo si koupí jeho služby? Je to jen věci svobodné dohody mezi reálnými svobodnými osobami.

Poslední soud

2010-10-09T07:36:00.000+02:00

Obávám, že situace neodvratně směřuje k "poslednímu soudu". Líbí se věta o svobodě: máme svobodu respektovat nebo nerespektovat Zákon, ale nemáme svobodu si vybírat následky.

Následky bezpráví, které tiše tolerujeme budou hrozné, Stále více si uvědomuji, co měl na mysli Ježíš se slovy jako čiňte pokání (změnu mysli hledat spravedlnost) nebo zahynete. Toto pokání nelze učinit násilně a nespravedlivě. Všichni jsme závislí jeden na druhém nejen v trámci dělby práce ale i v přístupu k Zákonu (ve zkratce popsaném v Desateru).

Navrhuji program pokání: http://ekonsvoboda.blogspot.com/2009/04/volebni-program-upravena-verze.html

Snad už docela chápu: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní Vám bude přidáno.

Interpretace: Hledejme nejprve Boží dominium a Boží respekt individuálních domén každého nevinného člověka jako jeho spravedlnost a vše ostatní - štěstí každého člověka - bude přidáno jako důsledek mého osobního respektování domény osoby Boha stvořitele řádu vesmíru a domén bližních osob kolem mne.

Volební program kapitalistické strany - upravená verze

2010-09-12T20:59:00.001+02:00

1. Lidský jedinec je reálná osoba, neboť náleží sám sobě. Osoba je svobodná, pokud náleží sám sobě a nikomu druhému a je svobodná pouze tehdy, pokud je nevinná.
Chceme rozhodně obhajovat výlučné vlastnictví každého člověka na své fyzické tělo, identitu a vůli a všechny přírodou dané statky, které začne užívat za pomocí svého těla dříve, než tak učiní jiný. Z tohoto vlastnictví vyplývá jeho právo využívat tyto zdroje dle svého uvážení, pokud tím bez souhlasu nezmění integritu vlastnictví jiného člověka nebo bez souhlasu neomezí kontrolu jiného člověka nad jeho vlastnictvím. Jakmile je jednou nějaký statek poprvé přivlastněn, pak je možné získat k němu vlastnictví pouze prostřednictvím dobrovolného (smluvního) převodu vlastnického titulu z původního vlastníka na vlastníka nového. Opuštěné nevyužívané statky se opět stávají přírodou.
Tato práva jsou přirozená, neboť z logiky zákona jako řádu mezi osobami s vlastnostmi jsou určené přírodou. Jakékoliv jejich narušení je žalovatelné ze strany oběti nebo jejího zástupce a bude se řešit v souladu s principem plné odpovědnosti a proporcionality trestu.
Jakékoliv nakládání s vlastnictvím vlastního těla, majetkem, vůli a identitou druhého člověka bez jeho předchozího souhlasu je zločinem. Osoba, která provede zločin, je vinna a tedy náleží své oběti a proto není svobodná.
Státy, občané, firmy, university a školy, zaměstnavatelé a zaměstnanci, děti, ženy a muži, občané jako aspekty reálných osob nejsou reálné osoby. Jsou to imaginární osoby, které nemají práva. Nejsou svobodné, neboť nenáleží sami sobě. Nemají přirozené vlastnosti, aby mohly být reálnými osobami. Mohou být pouze prostředky reálných osob. Jsou to konstrukty lidské mysli podobně jako pozice figury ve hře. Jako role jsou obsazovány reálnými osobami. Nic ale nebrání, aby jejich roli převzal třeba počítač nebo zvíře. Jsou podřízeny pouze řádu pravidel zvanému např. pozitivní právo nebo legislativa.
Není přímá souvislost mezi řádem reálných osob - zákony a mezi řádem pravidel imaginárních osob. Nelze zaměňovat zákonnost a legislativu. Legislativa určuje pravidla mezi rolemi, nikoliv mezi reálnými osobami.
Zvířata nejsou ani reálné osoby ani imaginární osoby, protože jim nic přirozeně nenáleží. Proto nemají také žádná práva v řádu mezi osobami. Mohou se stát prostředky, pokud náležejí nějaké osobě.

2. Stejně jako jiní nemáme právo Vám nic nabídnout z neexistujících takzvaných veřejných zdrojů, neboť nechceme jiným konfiskovat majetek pro dosažení našich a Vašich soukromých záměrů, a tím Vám zabraňovat uspokojování Vašich nejnaléhavějších z dosud neuspokojených potřeb. Konfiskací cizího majetku bychom ztratili svou vlastní svobodu. Také nechceme skrytě konfiskovat Váš majetek podporou bank v jejich protiprávní a nezákonné úvěrové expanzi řízené státní centrální bankou.
Všechna další naše opatření jsou ve shodě s výše uvedenými přirozenými právy každého člověka a logicky z nich vyplývají. Prosazení změn násilným způsobem není našim záměrem.

3. Bude zrušen z výše uvedených příčin ihned státní monopol na útočné donucení těch osob, které nikomu nenarušují fyzickou integritu vlastnictví nebo nikoho bez svolení neomezují kontrolu nad jeho vlastnictvím.

Secese od státu bez překážek je základní právo každého člověka.

Tímto se ruší cla jako zločinného nástroje pro přípravu válek a ochuzování obyvatel a daně a následně zanikne celní správa a finanční úřady. Stejně tak bude zrušen nelegitimní arbitrární nárok na územní monopol státu.
Vidíme velké nebezpečí pro společnost v tom, že zástupci státu, kteří mají monopol na útočné donucení bezúhonných lidí, zároveň vybírají prostředky na své vlastní odměny a projekty a nejsou podřízení právu. Budou zrušena ministerstva obrany a vnitra, armáda, policie a ozbrojená složka celní správy. Předpokládáme, že jejich obrannou úlohu jednotlivců spolu se soukromými zbraněmi převezmou soukromé pojišťovny, které snad jako jediné typy společností mají obchodní zájem na míru a bezpečnosti svých zákazníků.
Soudy bude privatizovány dle skutečných potřeb stran a bude zrušen státní monopol advokátů a exekutorů.

4. Naši zástupci zvolení do parlamentu budou hájit Vaši svobodu prosazováním právní společnosti. Pokud někdo z nás bude Vámi zvolen do parlamentu, bude hájit za vlastní prostředky Vaší svobodu obhajobou Vaší osobní domény a Vašich přirozených práv a nebude hlasovat pro zákony, které by vyžadovaly uvalení jakéhokoliv břemene bez Vašeho souhlasu a které by porušovaly tradiční pravidla a právní principy. Pokud jako poslanci porušíme ve prospěch jakéhokoliv konkrétního opatření Vaše práva v soukromých činnostech, pak přestáváme být Vašimi zástupci a ve svém poslání jsme selhali a Vaší důvěru zklamali.

5. Budeme prosazovat právo i v bankovnictví a v monetárním systému zrušením všech privilegii bank a převedení jejich činnosti do oblasti soukromého práva a privatizací peněz. Toto zrušení znamená mimo obecného prosazování přirozeného zákona také prosazování úplného krytí vkladů v bankách komoditními penězi, zrušení centrální banky s vyškrtnutím příslušného odstavce o ČNB v Ústavě a zrušení ministerstva financí.
Budeme prosazovat právní řešení - svobodné bankovnictví a individuální svobodu volby prostředku směny.
Upravíme okamžitě občanský a obchodní zákoník tak, aby nebylo možné beztrestně provádět úvěrovou expanzi.
Budeme usilovat o právní řešení bankovní reformy žalobami na banky a stát za defraudaci cizího majetku a padělání peněz a poškozovaní lidí vzniklými finančními a hospodářskými krizemi.

Navrhujeme rámcový scénář celosvětové bankovní reformy takto:

a) V rámci bankovní reformy se nabídne majitelům vkladů na požádání možnost nahrazení vkladů za podíly ve vzájemných fondech s varováním, že tyto podíly budou dále hodnoceny na trhu a nebudou garantovány. Tím se zjistí skutečné množství peněz v bankovním systému a zjistila by se velikost depozita na požádání. Každý vkladatel, který by tuto možnost využil, by obdržel počet podílů přesně proporčně k podílu všech svých depozit na celkových depozitech každé banky.

b) Každá banka by převedla svá aktiva na vzájemný fond, který by zahrnul veškeré bohatství a nároky banky kromě čistého jmění. Celkové bohatství, které bankovní systém vyvlastnil "zdaněním" je rovno aktivu bank držených v podobě nemovitostí, poboček, vybavení a zvláště úhrnu jejich investic do půjček průmyslu a obchodu, do cenných papírů zakoupených na burze a jinde a do státních dluhopisů vydaných vládou. Řízení těchto fondů by se stanou hlavní aktivitou bank po této reformě.

c) Zároveň centrální banka vytiskne bankovky na celkovou částku rovnou součtu všech deposit na požádání a ekvivalentů vedených na rozvahách bank pod její kontrolou a předá je bankám dle jejich depozit a zároveň by se zakázalo poskytování dalších půjček proti depozitům na požádání. Tyto peníze budou použity na 100% krytí zbylých deposit a ekvivalentů na požádání.

d) Aby banky nebyly odměnění za svou nekalou činnost, budou podíly v nových vzájemných fondech směněny za vydané státní dluhopisy ve všech zemích zatížených státním dluhem dle jejich tržních cen. Držitelé státních dluhopisů by za ně obdrželi podíl ve vzájemných fondech.

e) Ostatní státní závazky jako např. závazky v oblasti státního důchodového pojištění budou pokud možno konvertovány do dluhopisů a také směněny za podíly v těchto vzájemných fondech.

f) Poté bude centrální banka zrušena spolu s příslušnou legislativou a státním dozorem nad bankami.

g) Nova forma peněz bude zřejmě tvořena tím, co lidé vždy považovali za peníze, např. zlatem a jinými komoditními penězi. Tato fáze začne jakmile se stabilizují podmínky distribuce a těžba zlata ( po odeznění inflačního šoku způsobeného zvýšenou těžbou zlata) jako nejčastěji zvolených komoditních peněz. Pro snížení dopadů přechodů by mohla být uzavřena dohoda o pevných směnných kurzech mezi všemi měnami a tím určit jednotně celosvětovou zásobu fiduciárních prostředků a redistribuovat tuto zásobu mezi ekonomickými subjekty a soukromými bankami různých zemí zásobu zlata drženou světovými centrálními bankami.

h) Poslední fáze reformy je svobodné bankovnictví s povinným 100procentním krytím depozit na požádání.

6. Bude zrušeno pracovní zákonodárství, které poškozuje zájmy všech smluvních stran a privilegia odborů jednat protizákonně.

7. Podobně jako v bankovnictví prosadíme zrušení sektorového socialismu podřízením přirozených práv člověka. Došlo by při tom k privatizaci majetku, který nelegitimně vlastní stát a zrušení všech dotací v těchto oblastech socialismu včetně zákona o cenách. Bude provedena privatizace všech služeb státu, tedy i pozemkové fondy, katastrální úřady, obchodní rejstříky, patentové úřady, rejstříky a další státní registry.
Další příklady těchto oblastí vlivu státu, které budou zrušeny, jsou:
a) soudní systém - privatizace soudů, postupné rušení vězníc tak jak bude klesat zločinnost (neboť poškození lidé budou mít větší svobodu řešit své problémy), role státu coby žalobce, ministerstvo spravedlnosti, bude lidem vrácena svoboda postižených podávat žaloby,
b) důchodový systém - zrušení povinného důchodového zdanění,
c)sociální systém - zrušení sociálních zdanění a ministerstva práce a sociálních věcí,
d) školství - zrušení povinně školní docházky včetně do základních škol, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy,
e) zdravotnictví - zrušení povinného zdravotního zdanění, zrušení ministerstva zdravotnictví, zrušení regulace zdravotního pojištění a regulace prodeje léčiv a určovaní cen léků úředně, zrušení povinného členství v lékařské komoře,
f) energetika - zrušeni energetického regulačního úřadu a různých státních či národních energetických plánů a projektů a všech ekologických projektů a dotací,
g) obrana - zrušení omezení na nošení a vlastnění zbraní a monopolu státu ve sféře obrany,
h) ochrana identity jednotlivců – zrušení úřadu pro ochranu osobních údajů, privatizace pozemkových registrů
i) doprava - privatizace silnic a železnic a zrušení daní z paliva, zrušení ministerstva dopravy a dalších úřadů jako je drážní úřad,
j) zemědělství - zrušení všech regulací a dotací, které způsobují nedostatek a drahotu potravin a jiných produktů, zrušení ministerstva zemědělství a příslušných úřadů a ústavů, státního zemědělského intervenčního fondu a všech vazeb na zemědělskou politiku EU a OSN,
k) průmysl, věda - zrušení všech dotací a různých státních privilegií, privatizace všech státních podniků a státních podílů ve firmách, privatizace vědeckých ústavů, zrušení ministerstva průmyslu a obchodu a všech dalších příslušných úřadů jak Český báňský úřad a výzkumné a zkušební úřady, zrušení dozoru státu nad patentovým řízení,
l) kultura - zrušení všech dotací a různých státních privilegií, privatizace kulturních zařízení, zrušení ministerstva kultury, zrušení dozoru státu nad ochranou autorských práv,
m) pracovní trh - zrušení nespravedlivých privilegií odborů na beztrestnost porušování smluvní svobody a umožnění smluvní svobody mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, zrušení podpor v nezaměstnanosti,
n)hospodářská soutěž - zrušení zákona i příslušného úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
o) sázení a sport - zrušení monopolů sazky a regulace v této oblasti a dotací na sport včetně příslušného ministerstva,
p) komunikace - zrušení rady pro televizi a rozhlas i s poplatky na státní rozhlasové a televizní stanice, zrušení kontroly státu nad vlastnictvím frekvenčních pásem rádiových vln, zrušení státního monopolu na poštovní služby,
q) další úřady jako např. zrušení statistického úřadu, který se pokouší nahradit ztracenou cenovou strukturu prostředků ve veřejné oblasti, úřadu pro jadernou bezpečnost atd.

8. Privatizace všeho majetku státu bude provedena ve shodě s aplikace přirozeného zákona uvedeného v bodu 1. Pokud lze zjistit původního legitimního majitele, pak se vrátí jemu či jeho dědicům s tím, že to co by bylo k původnímu majetku přidáno si tito noví majitele ponechají, pokud jsou bezúhonní. Pokud už nelze zjistit původního majitele, majetek získá první bezúhonný uživatel, který není nikým žalován, že se aktivně podílel na narušení fyzické integrace vlastnictví jiných lidí.
Další možností je zahrnutí státního majetku do vzájemných fondů vytvořených v rámci bankovních reforem. Stát mnoho majetku získal úvěrovou expanzí udělením příslušných privilegií bankám.

9. Okamžitě budou zrušena všechna cla jako starobylého zločinného nástroje pro přípravu válek a ochuzování obyvatel.

10. Okamžitě budou zrušena všechna prohibičních opatření na trhu - např. zbraně, drogy, alkoholické nápoje.

11. Okamžitě budou zrušeny všechny daně, které jsou zločinem proti fyzické integritě vlastnictví bezúhonných lidí.

12. Prosadíme, aby parlament i vláda a jiné úřady pokud v nějaké podobě zůstanou nezasahovaly do práv a povinností rodičů a nesnažily se převzít výchovu dětí a péči o ně. Zrušíme různé podpory.

13. Církve získají svobodu omezenou přirozeným právem jednotlivců. Nebudou již dostávat příspěvky na svou činnost od státu.

14. Prostředky, které osvobozením získáte, použijete dle vlastních potřeb ve všech oblastech života. Každý bude mít svobodu ukázat to, čeho si váží a kolik tomu chce bez donucení obětovat z vlastního, zákonně získaného, majetku. Budete mít prostor a prostředky pro charitu a projevení soucitu k těm, kteří budou mít problémy. Získáte prostor pro hledání řešení dosud nevyřešených problému. Problémů je nekonečně mnoho, není třeba chránit marnou a neužitečnou, uměle vytvořenou, práci.

Dokonalý zákon svobody VI

2010-03-21T11:55:00.000+01:00

Frank van Dun

Křesťanství

Příběh Ježíše Krista zcela oddělený od jeho učení ukazuje a dokazuje těm, kteří věří, že je Bohem, který se stal člověkem, mocné prohlášení: jestliže Bůh byl člověkem, mohl trpět a zemřít v rukou člověka a takové utrpení a smrt přesto není trestem za hřích. Lidé jsou Ti, kteří mají moc způsobovat trápení těm, kteří nebudou akceptovat jejich autoritu a nepodřídí se jim. Ti, kteří žijí a jednají mimo pravidla uložená člověkem, mají dobrý důvod žít ve strachu před ukrutnou a násilnou smrtí. Tento strach není bezdůvodný. Každý v lidském světě, dokonce i Bůh, bude subjektem stejného zacházení. Stále může činit zázraky, které ruší v některých případech kausální zákon hmotného světa, který stvořil, ale nemůže jednat proti Zákonu a zrušit jednání reálných lidí. Ježíš nepřišel odebrat nebo odčinit odpovědnosti lidí, ale přišel je lidem připomenout. Tak Ježíšův příběh zbavil platnosti víru, že světský trest je důkaz hříchu stejně jako průvodní víru, že světská odměna je důkazem bezúhonnosti. Tímto je zlomeno konvenční spojení mezi morálkou a legitimitou zatímco skutečné spojení se Zákonem je znovu potvrzeno.

Život a jednání ve vzdoru k ustanoveným mocným jako takový není hříchem. Příběh Ježíše není o vzdoru jako takovém, je o odporu vůči pravdě a tento druh neposlušnosti má za důsledek hřích. Příběh připomíná těm, kteří si přejí vládnout druhým zneužíváním jejich strachu z utrpení a smrti, že jejich moc je omezena: kdo si zvolí život jako reálná osoba a tedy akceptuje smrt a utrpení – neboť není život bez utrpení a smrti - může zrušit „moc smrti“. Někdo může mučit nebo zabíjet takové osoby, ale nemůže je řídit jako osoby stejně tak jako to, co si životem přivlastnili. Jinak řečeno, reálné osoby unikají se svým životem, berou se ho sebou. Kristus svou smrtí zrušil moc smrti nad životem osoby, ospravedlnil osobní život. Naproti tomu ten, kdo se podrobí strachu z toho, co mu druzí mohou udělat, zříká se svého života jako svého. Ježíš ponechává na ostatních, zda využijí pro sebe příležitost a omezí otroctví a nějaké další formy služebnosti.

Ježíšův příběh prohlašuje, že samotný lidský život není hříšný. V tomto smyslu Ježíšovo utrpení a smrt skutečně zbavila („umyla“, „vyprala“) naše životy od hříchu. Všichni jsme hříšníci různým způsobem a v různé míře, hříchy jsou v tom, co děláme, nikoliv tom, čím jsme. Co děláme, činíme dle volby, ale my nejsme jako hříšníci reálné osoby, které by volili. Jsme hříšní v našich skutcích, nikoliv v naší existenci. Dokonce je možné nenávidět hřích a milovat hříšníky, pečovat o ně a sympatizovat s nimi. Je možné se obrátit k lásce ke druhým jako k sobě samým, ačkoliv pomyslet na to není jednoduché, známe jen jejich skutky. Je to možné kvůli naší znalosti, že sami jsme více, než jen součet našich skutků. Víme, že vedle každého našeho jednání, které jsme učinili, je jiné, které jsme si mohli vybrat místo něj. Proto můžeme odpustit těm, kteří se provinili vůči nám a mít naději odpuštění našich provinění - možná v očích našich bližních ale jistě v očích Boha. Nejsme tím, co činíme, a co my činíme, samo o sobě nevylučuje naše vykoupení.

Smlouva versus vládnutí

Obvykle zřejmé biblické zaměření se na osobní svobodu a odpovědnost odpuzuje mnoho lidí. Na jedné straně ti, pro které je již pouhá myšlenka, že je něco nad nimi, že něco nemají ve své moci, odporná a nenáviděná. Nemohou strpět a připustit ideu, že by měly být odpovědní za někoho jiného dokonce i když někdo nebo něco není jejich. Vidíme je typicky v gnostickém hávu jako vtělení pravého Člověka, jako v dnešní hantýrce zmiňovaná Humanita nebo více pokrytecky jako Demokracie nebo dokonce Věda. Nemohou připustit takovou myšlenku, že to, co je vitální v lidské existenci, není lidským dílem a proto to není žádnou lidskou zásluhou. V jejich mysli taková myšlenka implikuje externí omezení moci Člověka a tedy nespravedlnost z pohledu práv Člověka a to, že nemohou cokoliv, co si přejí.

Na druhé straně někteří jednoduše nemohou akceptovat dvojí břímě a utrpení odpovědnosti, břímě zodpovídání se za své vlastní skutky a často dokonce těžší břímě zdůvodnění držby druhých. Jsou dychtiví odchýlit odpovědnost od člověka k Bohu. Tudíž potřebují věřit, že se věci dějí nikoliv ve shodě se zákonem Boha, ale ve shodě s jeho přímou a nezprostředkovanou vůlí: on a pouze on je odpovědný.

Nedávno jeden můj starý profesor měl interview v televizi. Bývalý jezuita obracející ateisty a socialisty se ho ptal na to, co by řekl Bohu, kdyby se s ním potkal. „Řekl bych mu, že je zbabělec“. Očividně si Boha představoval jako tyranského všemocného vládce a peskoval ho, že nic nekonal v této roli. Jeho mysli je cizí vlastní idea morálního a konstitučního omezení moci, které není vykonáváno dokonce i když jsou k tomu schopnosti a je příležitost tak činit. Přitom ale morální a konstituované omezení moci je ústředním motivem bible: jakoukoliv moc Bůh může mít (a to je něco o čem obyčejně nevíme vůbec nic), není svobodný v intervenování do záležitostí člověka mimo ochrany svých vlastních práv zajištěných v jeho smlouvě s člověkem. Mohl by udělat více, je ale omezen právy pod smlouvou, která ustanovuje a vymezuje svobodu člověka a jeho obdarování Zemí jako jeho doménou svobody za podmínky, že se přesune mimo Zahradu a převezme odpovědnost za svůj život a své skutky.

Od okamžiku kdy Bůh prohlásil, že Adam a Eva se stali „podobní jak my znajíce co je dobré a co je špatné“, vztah mezi člověkem (každou lidskou bytostí) a Bohem je vztahem týkající se rovnosti mezi jinými nezávislými osobami. Protože je mimo otázku vláda rovných nad rovnými, některé druhy kontraktu nebo smluv mezi člověkem a Bohem musí být regulovány jejich vzájemnou součinností. Biblické vysvětlení tento pohled věrně vystihuje. Smlouva a Zákon jsou Bohem zabezpečeny, neporuší je. Proto bychom neměli mít více jiných bohů. Žádný jiný bůh toto nemůže garantovat. Bůh je jako konstituční monarcha, který kraluje, ale nevládne. Jeho základní funkcí je zaujímat své místo ze strachu, že by mohlo padnout do rukou někoho, kdo nejen, že chce kralovat, ale chce i vládnout a tím zničit garance svobody.

Tvrzení, že Bůh by měl dělat to a to a že je zbabělcem jestliže toto nečiní, je zavrženo vším tím, co bible říká o Zákonu. Odmítá vlastní logiku smlouvy a vyměňuje jí vlastními obrazy Boha jako pána a vládce člověka. Ve shodě s touto interpretací je lidské bytí plně odlišné a oddělitelné a skutečně oddělené od společnosti Boha. Lidská existence jako taková je nesmyslná, pokud není částí Boha. Zatímco člověk je pouhá jednotlivá bytost, Bůh sám je celek. Proto Lidé jako části Boha náleží cele jemu. Nemají smysl a účel ale slouží mu. On je jejich pánem a mistrem, jejich velitelem. V tomto pohledu dokonce každé oddělení od Boha člověka zbavuje každého smyslu a vedení životem. Lidé jsou ztraceni. Zde je idea oddělení jako trestu za zločin neposlušnosti, oddělení není osvobozující akt spravedlností ale odmítnutí smysluplného života.

Smluvní interpretace směřuje k respektu Boha a jeho díla, příkazová interpretace směřuje ke sloužení Bohu a dělání Boží práce. V první interpretaci je mravní čistota a ctnost soustředěna na spravedlnost. Hřích je definován jako bytí v neposlušnosti a odporu k základnímu zákonu a ustanovení světa, v určitém bytí neuctivosti k Bohu, např. v předstíraném božství, nahrazováním pravého Boha bohy udělanými lidmi, přivlastnění jeho zásluh nebo dáváním viny na Boha za vlastní selhání. Druhá interpretace soustřeďuje ctnost na podřízenost a poslušnost. Být neposlušný vůči Bohu je typickým hříchem.

Smlouva tedy omezuje Boží zásahy na jednání, která jsou povolená dohodou. Spravedlnost není pouze lidská ctnost ale také Boží. Zákony tedy svazují Boží jednání přinejmenším v tom, jak jsou vztaženy k lidskému osobnímu životu. Může být svobodný v dávání, ale není svobodný v odebírání. Dokonce nemá žádnou jurisdikci v hmotných věcech, které jsou částí toho, co bylo lidem dáno, jeho dary mohou být zákonné pouze v nehmotné přírodě, například v poskytnutí zkušenosti své přítomnosti jednotlivcům nebo v předání vidění o své existenci. V řeči lidu „nevytlouká klín klínem“ a „nebere z jedné kapsy a nedává do druhé“. Nic nekrade, aby druhému zaplatil. Boží intervence není předvídatelná a v žádném případě není důsledkem zákona a principů. Ale ve shodě se smlouvou může Bůh chránit svá práva. Ve všech ostatních věcech je vázán – snad ani fyzicky ale morálně – respektovat lidské volby bez ohledu zda s nimi souhlasí nebo ne. Nepředváděl své postavení, když mluvil k Samuelovi a souhlasil s tím, aby lid měl svého krále, jestliže je to, co potřebují. Okamžitě ale Samuela varuje, že k nim nepřiběhne a neodpoví jim, když budou naříkat jako nemluvňata, dokonce i když budou litovat svou volbu. Bytí svobodných osob dává lidem každé právo učinit vlastní volbu, ale při jednání by si měli být vědomi, že si nemohou vybírat a volit jeho následky.

Smlouva dále nepovoluje žádosti a prosby k Boží vůli ohledně nespravedlnosti jedné osoby vůči jiné osobě. Ve skutečnosti neumožňuje vůbec žádat ve věci žádného lidského jednání. Pouze požadavek k Zákonu prosazuje zákonné právo. Proti tomu pohled interpretace příkazů neklade na Boží jednání žádné restrikce, jestli jsou provedeny Bohem samým nebo v jeho jménu či v jeho zájmu. Staví Boha nad Zákon, nad jakýkoliv zákon. Žádný lidský požadavek proti příkazům Boha není platný, jakkoliv může být dobrý v lidských termínech.

Místo závěru

Clive Staples Lewis ve svém „K jádru křesťanství“ napsal: „Většina z nás skutečně nepřistupuje k tématu za účelem objevit, co křesťanství říká: my k němu přistupujeme v naději nalezení podpory od křesťanství pro pohled naší vlastní strany. Hledáme sjednocení, ve kterém se nabízíme Pánu nebo Soudci“

Stranou od tohoto faktu, že Pán a Soudce jsou stěží totožní, Lewis to obrací. Kolik je těch, kteří přistupují k Bibli a křesťanství v naději, že naleznou Pána, který je pouze přítelem? Kolik je těch, kteří se vzpírají jiným dohodám tak, že nebudou naplněny, kteří nebudou ze sebe shazovat odpovědnost a nebudou se vymlouvat ze závazku odpovědnosti? Jaký je charakter „zahledění se“ do dokonalého zákona svoboda a existence aktéra, který jedná?

Dokonalý zákon svobody V

2010-03-06T21:36:00.000+01:00

Frank van Dun

Desatero – deset přikázání

Biblický problém řádu mezi reálnými osobami má tři části, protože Zákon může rozdělit konflikt a ne-řád ve vztazích mezi nadpřirozenými osobami, mezi lidskými přirozenými osobami a mezi lidskými a nadpřirozenými osobami navzájem. Podíváme se, jak Desatero se vypořádává se s tímto trojným problémem.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Biblické vysvětlení řeší první část tohoto problému, možný konflikt mezi nadpřirozenými osobami, svým tvrzením o monoteismu. V jeho striktním a absolutním významu, monoteismus je teze, že existuje pouze jediná nadpřirozená osoba, jeden bůh, ačkoliv může být obklopen dalšími nadpřirozenými osobami, které jsou ale závislé osoby (řekněme např. andělé) pod jeho vládou. Slabší forma monoteismu prohlašuje, že je účinný konsensus mezi bohy bez ohledu, kolik jich je, jsou a jednají jako jedna osoba (např. ve shodě modelu Svaté trojice). Ještě slabší forma monoteismu tvrdí, že existuje pouze jediný pravý bůh nebo společenství pravých bohů, připouštějící existenci jednoho nebo více falešných nebo padlých andělů. Ve své relativní nebo antropocentrické podobě, monoteismus trvá na tom, že v každém případě je pouze jeden pravý bůh nebo jedna společnost pravých bohů, kteří mohou cokoliv učinit s lidským světem.

Přesto, toto jsou liché spekulace o nadpřirozené oblasti. Biblický bůh poté, co urovnal záležitosti kolem Adama a Evy, zapečetil přístup ke svým vlastním tajným plánům. O Bohu a jeho místě žádná lidská mysl nemůže nic znát kromě toho, co se Bůh rozhodne zjevit. Část zjevení prostřednictvím tradičních příběhů nás vrací zpět k tomu, co Adam a Eva připomínali ze svých dnů v Zahradě. Žádný z těchto zdrojů nám nedovoluje dělat konečné závěry. Nicméně, je vidět, že Boží místo je říše bez plurality a diverzity, kde není interpersonální konflikt nebo ne-řád. Jestliže existuje hrozba Zákonu, nemá původ na straně Boží. Tento fakt rozšiřuje plnou šíři významu monoteismu.

Samozřejmě, lidská troufalost mít požadavky k Bohu nebo proti Bohu může ohrozit Zákon – řád osob ve světě. Monoteismus nemůže být podpořen Zákonem, jestliže by lidé měli svobodu volby mezi bohy anebo svobodu vytvářet své vlastní bohy či dokonce promítat svou vlastní pluralitu a diverzitu do nadpřirozené oblasti a zatahovat božské do svých vlastních sporů a hádek. Lidé by měli být odolní vůči pokušení vybírat nebo vytvářet své vlastní bohy nebo dávat Bohu nějaké atributy, které osvětluje jejich fantazie nebo omlouvat svou touhu řešit své současné vlastní praktické a teoretické problémy. Jako reálné osoby mají nepochybně moc dělat takové věci, nicméně by měli akceptovat to, že Bůh je ten, kdo je, reálná a svobodná osoba s vlastními právy, nezávislá na lidských preferencích, zájmech a teoriích. Boží pozicí není taková, že je všem „k mání“. A tak první příkaz požaduje na nás, abychom respektovali: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“.

Význam a závaznost prvního přikázání není odvozen pouze z prohlášení formálního monoteismu. Z logiky věci, pouze bůh, který se hodí pro monoteistickou doktrínu, je universální bůh. Bůh, který není žádným fanatickým bojovníkem, může být bohem pro každého muže nebo ženu. Zatímco mohou být lidské osoby více či méně oddáni Bohu, nebo mu nejsou oddáni vůbec, z pohledu Zákona žádná z nich nenáleží Bohu. Všechny jsou reálné osoby, reprezentujíc sami sebe a univerzální bůh je zavazuje k respektování každého jednotlivce v této rovnosti navzájem. Univerzální bůh musí být také bohem, který nenáleží žádné lidské osobě a nepatří mu nic z toho, co patří mužům a ženám kromě respektu k němu jako reálné osobě. Žádná lidská osoba nemá požadavek k božské osobě nebo proti ní. V krátkosti, Bůh zákona musí být bohem svobody, protože svoboda a pouze svoboda je představitelná jako univerzální podmínka řádu ve světě mnoha rozličných (diverzifikovaných) osob a kde jsou zdroje vzácné.

Bez překvapení, bůh Desatera (deseti přikázání) sám sebe identifikuje jako boha svobody: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V tomto kontextu biblického příběhu, kdy Mojžíš přijal Desatero, byla vhodná záminka k připomenutí zbytku Židů jejich osvobození z otroctví v Egyptě. Toto samotné nepodepisuje akci univerzálního boha. Bible ale spojuje Boha deseti přikázání Desatera s Pánem zahrady Eden, s bohem, který je bohem svobody univerzálnějším a základnějším způsobem.

Příběhu o Zahradě musí být rozuměno tak, jak je řečený. Je to příběh ztracené přirozené nevinnosti (která není trestuhodnou ignorancí morální kategorie), překonání dětství a vstup do dospělosti. Je to příběh, ke kterému se každý z nás může přihlásit svou vlastní skutečnou osobní zkušeností.

Jako děti jsme neměli nikdy starost o tom, jaké bude další jídlo. Byla to starost rodičů. Oni nám dávali pokrm a to co jsme potřebovali k nasycení. Strom Života tu vždy byl. Nemuseli jsme nikdy dělat vlastní rozhodnutí, byla udělána pro nás a my jsme pouze udělali to, co nám bylo řečeno. Obecně jsme toto jako děti měli rádi, neboť jsme rádi dělali věci, které jsme před tím nedělali a našim rodičům připadali jako důležité a ceněné a byli potěšení, pokud jsme je dělali správně. Nebylo rozhodující, že nám jejich důležitost nebyla zřejmá, tyto činnosti nám poskytovaly další příležitosti ke hře. Náš dětské hry nám neumožňovaly přijít do styku s poznáním Dobra a Zla. Samozřejmě bylo jasně chápáno, že znalost tohoto typu náležela rodičům a že my to nemůžeme znát lépe. Ovoce Stromu Poznání Dobra a Zla nám bylo zapovězeno.

Mezitím, ačkoliv jsme si jako děti nevšímali ubíhajícího času, vyrostli jsme. Přišla etapa mládí, kdy naši rodiče objevovali, že naše dětské hry, hračky a domácí zvířátka už nás více neuspokojují. Pouze jiná lidská bytost, nedospělá ale přibližně našeho věku, nás může uspokojit. Nepotřebujeme další hračky nebo autority ale potřebujeme někoho k povídání než naslouchání a poslouchání, někoho, jehož odpovědi na naše otázky nejsou autoritativní, které nám nebrání hledání nebo vlastnění našich vlastních odpovědí. Prostě potřebujeme někoho nám rovného. Není nám jasné a pochopitelné, proč bychom neměli jíst zapovězené ovoce ze Stromu Poznání. Místo toho začínáme mít otázky, na které nám nikdo nemůže odpovědět bez určitého typu znalostí, které je umožňuji uspokojit. A tak jsme jedli z toho stromu. Toto byla plně částí našeho dorůstání a začátku dospělosti, ale změnilo to naše životy stejně tak jako změnilo životy našich rodičů a jejich postoje vůči nám.

Adam a Eva jedli ze stromu poznání dobra a zla, protože vyrostli a stali se „jako jeden z nás, znajíce co je dobré a co je zlé“. Pán Zahrady jim dal jejich nezávislost, život na jejich vlastním místě mimu Zahradu. Jako dobrý rodič toto neučinil dříve, dokud jim nedal rady a lekci o strádání a odpovědnosti doprovázející jejich životy. Při odchodu do světa musí vzít na sebe starost o sebe, už nikdy nebudou mít přístup ke stromu Života, který měli volně dostupný tak dlouho, dokud byli dětmi v Zahradě.

Navzdory častým interpretacím o trestu za neposlušnost nebo pýchu, tato epizoda jasně a velkolepě popisuje dramatickou fázi života každé rodiny, která je známa rodičům, jejichž děti dorůstají do dospělosti se svými vlastními práva a rozhodují se dát jim navzdory jejich nezkušenosti svobodu postavit se na vlastní nohy a nalézt jejich vlastní cestu ve světě. Děti nejsou trestány za růst a dospívání, za ochutnání ovoce ze Stromu Poznání dobrého a zlého. Přesto není správně reflektováno jejich následné odmítnutí akceptovat odpovědnost za své jednání a místo preferování přenesení odpovědnosti na někoho jiného – podobně jako Adam zkoušel dávat vinu Evě a Eva zkoušela dávat vinu hadovi. Jestliže z pohledu Adama a Evy vyhnání bylo spojeno se strašnými vyhlídkami a mohlo se jevit jako trest, z Božího pohledu to byl morální imperativ. Adam a Eva se stali „podobni jemu“ se získaným morálním vědomím a vláda nad podobnými osobami nemůže být nikdy spravedlivá. Držet dospělé děti doma pod vládou rodičů by mohlo být nemorálním jednáním a prototypem nespravedlnosti.

Vyhnání ze Zahrady byl akt emancipace. Byl to akt formální i osobní spravedlnosti. Formální spravedlnost vyžaduje slyšení a vysvětlení: nemůže být provedena „bez výstrahy“. Osobní spravedlnost spočívá ve varování, že nic nemůže být více nespravedlivé, než držení jiného pod poručnictví a v péči držitele a přitom držený zná dobro a zlo stejně jako držitel a tím drženého připravit o příležitost řídit si svůj vlastní život.

Na straně Adama a Evy bylo akceptování vyhnání činem mravní síly a statečnosti, protože není nic zbabělejší a ponižující než odmítnutí akceptovat odpovědnost za svůj život v naději pokračovat užívání si bezstarostné existence závislého dítěte. Závislost, podobně jako otroctví, není vhodnou podmínkou dospělosti. Biblický příběh řeší tento problém počátku dospělosti moudrým způsobem, odpovědní rodiče ho vždy vyřešili.

V příběhu o Zahradě je Bůh primárním symbolem otec, jehož příběh připomíná příběh rodiče. Prvně se jeví velký jako vládce domácnosti Zahrada, potom se stává aktivním rádcem, napomínající svůj lid hrozivým a dunivým hlasem a diskutující s nimi dokonce i když to vede k přiznání, že lidé mají pravdu. Později se stáhne do ústraní a bývá slyšen pouze jako tichý slabý hlas. Nakonec více není než jen v paměti: tichý mlčící Bůh, není více v tomto světě, může být pouze vzýván a prošen. Současně je tento příběh příběhem lidské emancipace. Člověk se musí mimo Zahradu učit nosit svá břemena žití svého vlastního života, vyřešit společně životní problémy v míru a harmonii. Přesto konečný formální akt emancipace – učení žít jako náležitá reálná osoba – je dlouhý a obtížný svízelný proces bez žádné garance úspěchu.

Příběh otcovského Boha nápadně ukazuje na velikou podobnost Boha a člověka. Nicméně, je také ukázáno řešení problému konfliktu mezi bohem a člověkem. Vyhnání ze Zahrady a následné uzavření přístupu do ní ponechává Bohu a člověku vlastní doménu nebo říši. Při vyhnání člověka ze Zahrady mu Bůh ponechal svobodu a dal mu Zemi. Zahrada – nebo Nebe - je Boží vlastnictví, Země náleží člověku. Jestliže si navzájem respektují vlastnická práva ve svých vlastních doménách (včetně vlastních osob), potom nebude mezi námi konflikt bez ohledu na to, zda a jak souhlasíme nebo nesouhlasíme se svými názory navzájem. Jestliže budou jednat tak, že budou respektovat svobodu ostatních, pak svoboda je podmínkou pro ty, kteří zákonně náleží sami sobě a pouze sami sobě, bez ohledu na to, v jakém rozsahu mohou obtěžkat svůj život závazky k sobě a ostatním.

2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.

Toto přikázání je uvedeno vysvětlením přímo od Boha. „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“

3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.

Opět je zde vysvětlení: Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Sám Bůh svobody deklaruje, že je žárlivým bohem. Ti, kteří si myslí, že mohou mít či vytvářet jiného boha pouze sami sebe oklamávají. Ti, kteří nenávidí svobodu a dělají si idoly něčeho, nevyhnutelně přivolají na své děti do „třetí i čtvrté generace“ trest. Tyto věci se dějí takto: sociální a politický systém, který odmítá svobodu lidských bytostí, vypracovává své nejzákladnější právo jako trest. Přesto, trest je relativně krátký, protože takový systém nemá budoucnost, nikam nevede. Vzpomeňme si na Hitlerovo Německo, Maovu Čínu, Sovětský Svaz a jiné současné krátce žijící experimenty politického modlářství. Naproti tomu děti těch, kteří milují svobodu a dbají na svá přikázání, budou zahrnuti milosrdenstvím po „tisíce generací“. Respekt svobody přináší mocný, obnovující cyklus lidského života a útoky na záměry směřující k páchání zla. Destruktivní spirála nezákonného jednání se v budoucnu neuplatní. Tocqueville napsal: „ Člověk, který hledá svobodu všude jinde než v sobě, se narodil pro otroctví“. Dle třetího přikázání lze předpokládat, že stejný trest čeká na ty, kteří berou Boží jméno neuctivě a zbytečně. Milování svobody není to samé co milování pouze slovy. Prázdná a lichá svoboda není vůbec žádnou svobodou. Myslíme na moderní západní intervencionistické a regulující státy. Ve shodě s jejími nařízeními a směrnicemi je demokracie, zbytečná byrokratická paráda, zákonem. Svoboda je život volný od povinností mezi ostatními reálnými osobami, zatímco život pod bohem vytvořeného člověkem – Státem a Totalitarismem - je vystaven neomezenému politickému zasahování.

Dnešní literární myšlenková výbava, která přichází s formální výukou, je skutečně neschopna najít pravdu v zaznamenaných mýtech. Nicméně proti modlářství a namyšlenosti můžeme vyjádřit zákon teoreticky evoluční terminologii, která ukazuje na „sociální evoluci“ závislou na životní cestě. To je ale jen jinak vyjádřeno, že efekt jednání jedné generace se přelévá do životů lidí v dalších generacích. Odklonění od cesty svobody následně vede k předložení účtu nejen těm, kteří se vzdali vlastnictví svobody, ale i ostatním lidem a speciálně těm, kteří přijdou po nich. Osud lidí žijících v dalších generacích významným způsobem závisí na tom, zda si jejich předchůdci cenili nebo pohrdali svobodou.

Je pravda, že Bůh biblických textů uvaluje tresty na děti za špatnosti a nepravosti jejich otců. Není potrestání nevinných za skutky vinných typický prototyp nespravedlnosti? Rovněž není také Bohem udělené milosrdenství dětem pro bezúhonnost jejich otců aktem nespravedlnosti? Odpověď by mohla naznačovat, že bůh bible byla pohádková bytost, řekněme například všemocný kouzelník, schopný kdykoliv činit cokoliv potřebuje a v jakémkoliv rozsahu. Ale biblický bůh takový není. Trest zmiňovaný ve spojení s druhým a třetím přikázáním je negativní, ale nevyhnutelný důsledek lidského jednání. Je podobný takzvanému „trestu“ Adama a Evy, který je ve shodě s morálním imperativem spravedlnosti, a je rozdílný tím, že je ve shodě s kauzálním zákonem. Trest je následek způsobený morálním pádem, vzdání se boha svobody. Bůh netrestá tak, že uvaluje či neuvaluje tresty dle vlastního uvážení. Následky vzdání se svobody, používáni otroctví nebo poddanství a útlaku jsou pevně zabudovány („zadrátovány“) do pletiva světa.

Abychom porozuměli, je třeba si pamatovat, že biblické příběhy spojují boha Deseti Přikázáni – Desatera – nejen s Pánem Zahrady ale také s bohem Genesis 1. Zde je tvůrcem, který odhalil řád prvotního chaosu, vytvořil nebe a zemi, oddělil světlo od tmy a nechal na zemi a v moři i vzduchu Země hemžit žijící tvory. Vše toto bylo dříve, než se objevil lidský druh a vše toto byl Boží dar člověku, když později začal ukazovat svou schopnost pro morální soudy. Tento bůh je personifikace řádu ve vesmíru, jinak řečeno, žádný druh řádu není vytvořen lidmi. Bůh nemá touhu škodit řádu vesmíru vidouc že „vše je dobré“. Člověk se objevil v uspořádaném vesmíru, kdy zákon příčiny a následku již byl ustanoven a aplikován také na něho. Samozřejmě nejdříve byl člověk pouhou hmotou, pouze tvar učiněný z prachu, později se stal žijící bytostí, když mu Bůh vdech život do jeho nozder. Když ho Bůh usadil do své Zahrady, krmil ho, vychovával, učil zkušenosti kultivace půdy, dal mu jinou lidskou bytost jako společníka a nakonec si člověk osvojil morální přirozenost a stal se více než pouhou žijící hmotou hemžící se na Zemi.

Bible nás ujišťuje, že tvůrce vesmíru a otcovský Pán Zahrady je jeden a tentýž bůh. Tedy ačkoliv nás stvořil k „obrazu svému“ není Bůh člověkem. Je a zůstává tím, který byl, tvůrce vesmíru, nikoliv člověkem. Bůh není člověkem a člověk není Bohem, člověk nemůže vytvořit vesmír, nemůže vytvořit člověka. Toto je základní pravda Genesis 1, odmítá kořen hereze, což je záměna Boha a člověka. Proto člověk neodpovídá nebo nemůže požadovat vliv na to, co neudělal a co nemůže udělat. Přesto jako morální bytost každý člověk je svobodný a odpovědný činitel. Ačkoliv si člověk nemůže zvolit být někým jiným než lidskou bytostí a zároveň nemůže zvolit své jednání a jeho následky nezávisle na ostatních, každý člověk je přirozeně svobodný a odpovědný za to, čeho se jeho jednání dotýká. Nikdy tedy není pravda, že Bůh, který není člověkem, je odpovědný za to, co člověk nebo lidé dělají. Svět a lidská přirozenost není „dána“ člověkem. Jsou darem od Boha s tím, že napříště je za ně odpovědný člověk. Jestliže lidské jednání má negativní externality na druhé, většinou na své děti, pak je to jeho odpovědnost, nikoliv Boží.

Našli jsme opět potvrzení ústřední teze, že osobní svoboda a osobní odpovědnost jsou neoddělitelné. Jak bylo ustanoveno před tím, než se člověk objevil na světě, jednáním člověk ve světě působí následky. Jestliže za předpokladu, že takové věci jsou možné, by Bůh zasáhl a připojil by se k lidskému jednání, a i kdyby se následky tohoto zásahu jemu samotnému nebo nějakému člověku líbili, mohl by člověka připravit nejen o odpovědnost ale také i o svobodu. Tím by Bůh přestoupil základní požadavek spravedlnosti.

4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

Toto přikázání opět přichází s vysvětlením, zřejmě vloženým: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

Vysvětlení se zdá být trochu podivné. Bezpochyby odpočinout si po práci je dobrou věcí, ale není přesvědčivý důvod, proč by to měl být zrovna určitý den v sedmidenním cyklu ani není zaručeno, aby šest dní práce bylo dostatečné k udržení sedmi dnů života. Význam čtvrtého přikázání snad leží někde jinde. Připravuje vhodnou cestu k dalšímu přikázání. Jestliže Ježíš řekl „Sobota byla udělána pro člověka a nikoliv člověk pro Sobotu“, pak čtvrté přikázání je prvním, které obrací svou pozornost na povinnosti člověka vůči jinému člověku – zvláště navzájem mezi manželi nebo členy domácnosti, snoubenci, dětmi, otroky a služebníky. Připomíná nám, že ačkoliv práce je nezbytná k životu, je jen a pouze prostředkem a nikoliv důvodem k životu. Pracujeme, abychom žili, nežijeme proto, abychom pracovali.

5. Cti svého otce i matku,

Toto přikázání nám také připomíná naše povinnosti lidských bytostí k jiným lidským bytostem. Podobně jako čtvrté není zákazem, ale jeho forma je pozitivní doporučení. Zatímco zákazy zamezují jednotlivé typy činností, pozitivní příkazy se týkají ducha nebo pozadí motivů, se kterými máme jednat směrem k druhým. Pravděpodobně anticipují ke křesťanskému „naplnění Zákona“, které se týká měně respektu vůči ostatním osobám a jejich vlastních práv a více motivace k lásce k druhým a péče o ně.

6. Nezabiješ.

7. Nesesmilníš.

8. Nepokradeš.

9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Tato přikázání skutečně definují, nikoliv vyčerpávajícím výčtem či teoretickým způsobem prostřednictvím důvěrně známých příkladů, druhy jednání, kterými jedna osoba připravují druhé o svobodu. Zákon je to, že každá osoba je svobodná, pokud náleží sama sobě a žádné jiné osobě a co zákonně náleží k osobě, nemůže ji být zákonně odňato bez jejího souhlasu s jedinou výjimkou, že spáchá nějaký zločin. Co náleží osobě, náleží jí buď přirozeně (její život) nebo na základě její práce (jeho materiální vlastnictví které vyprodukovala) nebo dohodou či smlouvou (její materiální vlastnictví tak jak jek jej přijala nebo koupila, také jej získává na základě požadavků k druhým osobám, které mají povinnost vůči ní například manželským slibem). Z tohoto důvodu vraždění, kradení a loupení a páchání cizoložství jsou obvykle nezákonné akty. Dokonce i falešné svědectví proti jiné osobě je nezákonné, protože je to útok na její svobodu pod záminkou, že spáchala zločin.

Desáté přikázání ukazuje, že pouhé dychtění a toužení (žádosti, prosby a dychtění) po majetku jiného je nezákonný akt. Navíc toto desáté přikázání nám připomíná to, že žádným, jakkoliv silným, dychtěním nemůže být ospravedlňován nezákonný akt. Ale tím není řečeno, že bychom vůbec neměli být bez žádostí a přání, tím je řečeno, že při respektování Zákona musíme kontrolovat naše touhy a přání.

Dokonalý zákon svobody IV

2010-02-28T13:33:00.001+01:00

Frank van Dun

Řád světa a problém konfliktů

Ačkoliv Zákon či řád tohoto světa je nám „dán“, je moc osob vytvářet ne-řád ve světě nerespektováním jeho podmínek – jinými slovy jednat nezákonně. Poznamenejme, že Zákon nám není dán např. v Desateru nebo v jiném biblickém popisu.

Zákon je něco, co můžeme respektovat či nerespektovat, není to něco, co máme poslouchat nebo neposlouchat. Zákon bychom měli respektovat nikoliv proto, že nám ho Bůh nařizuje dělat, ale protože pouze Zákon je zde skutečný, měli bychom poslouchat přikázání, protože nám říkají, jak můžeme respektovat Zákon. Kdo rozumí nějakému stroji a ví, jak pracuje či funguje, zná, kdy ten stroj může zničit nebo způsobit jeho nepoužitelnost. Kdo ještě nezná zákony stroje samotného, rozhodne se ke svému užitku následovat instrukce manuálu ke stroji. Není to ale manuál, který způsobuje, že stroj dělá co má.

Řád mezi reálnými osobami je problematický, protože existuje souběh čtyř jednotlivých nouzí a množství společných sporů interpersonálních konfliktů: pluralita a diverzita osob a svobodný přístup k vzácným zdrojům.

Ve světě nemůže být interpersonální konflikt, pokud je účinná jednota, kde není pluralita osob. Nebo ve světě, kde místo diverzity osob je účinný konsensus mezi osobami. Také nebude konflikt ve světě nadbytku, bez vzácnosti, kdy každá osoba usiluje o cíle, aniž by narušila uskutečňování cílů ostatních. Konečně, nemůže být bez volného přístupu k vzácným zdrojům, ve světě bez účinného vlastnictví, kde každý vzácný osobní prostředek není dostupný ostatním a každá osoba může používat pouze své vlastní prostředky k uskutečnění svých cílů, ale nemůže připravit ostatní o jejich prostředku k uskutečnění jejich cílů. Krátce, jednota, konsenzus, nadbytek a vlastnictví jsou čtyři alternativní teoretická řešení problémů interpersonální konfliktů.

Jednota vyžaduje konsenzus různých lidí, protože jedna jednající nezávislá osoba myslí, mluví a jedná za všechny ostatní osoby. Neřeší problém samotné vzácnosti, ale odstraňuje svobodný přístup: pouze jednající a nezávislá osoba má volný přístup ke zdrojům, všechny ostatní mají k nim přístup pouze se svolením této jediné osoby. Jednota je obvyklé řešení těch, kteří věří, že ve světě vzácných prostředků je cenné vzdát se plurality, diverzity osob a svobodného přístupu ke zdrojům. Konsenzus řeší problém svobodného přístupu ke zdrojům, aniž by vyžadoval, že nějaká osoba náleží druhé osobě tím, že osoba nebude používat zdroje bez souhlasu všech ostatních, kteří mají zájem ho použít. Ve světě plurality a vzácnosti, konsenzus implikuje obětování diverzity a svobodného přístupu ke zdrojům.

Ve shodě s některými interpretacemi bible nabízí jednotu jako jediné řešení. Nicméně toho může být dosaženo obnovou Božího království na Zemi. Potom člověk bude mít opět svobodný přístup ke Stromu Života, bude žit pohodlně v úplné závislosti pod přímou vládou Boha. V Božím království ale nebude Strom poznání Dobra a Zla, nebude příležitost opakovat „prvotní hřích“ získáním vědomí sama sebe. Hojnost symbolizovaná Stromem Života přichází za cenu ztráty morálního svědomí (nebo sebeuvědomění), které nemá smysl v životě v totální závislosti pod vládou někoho jiného. Poznamenejme, v tomto pohledu řešení problému řádu ve světě vyžaduje boží zásah, toto nemůže učinit žádný člověk, dokud dědí schopnost činit svá vlastní rozhodnutí.

Naproti tomu mnohem více rozšířená a ortodoxní interpretace chápe bibli jako oslavu plurality a diverzity osob a vlastnictví spíše než utopickou hojnost a nadbytek jako cestu k dosažení harmonie mezi různými odlišnými lidmi:

Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.

I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.

A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi. (Gn 1.26 – 29, Kralická překlad)

Takto popisovaná pluralita a diverzita lidí stejně jako jejich závislost na vzácných zdrojích – Bůh lidem dal pouze jednu zemi – byla v celém stvoření, které je připoutáno ke světu ve kterém musejí přežít. Navíc, člověk musí obrátit své schopnosti pro poznávání dobrého a zlého, pro morální vědomí či svědomí. Tato jeho schopnost by byla bezpředmětná, jestliže každé jednání nebo volba by bylo stejně dobré nebo špatné pro ostatní a tato situace by nastala, kdyby nebylo vzácnosti. Bez vzácnosti by žádná volba nevyžadovala oběť, žádné jednání by nezpůsobovalo ostatním omezení příležitosti něco dělat. Samozřejmě není možné konzistentně myslet o světě, ve kterém je mnoho rozdílných osob jednajících nezávisle na sobě a těšící se z pravého nadbytku a hojnosti. To nás vede k jednomu extrémnímu příkladu: mohl by být svět, ve kterém A může uspokojit své rozhodnutí či touhu zavraždit B, zatímco jeho oběť může uspokojit svou touhu či rozhodnutí zůstat naživu.

Jestliže pluralita a diverzita je pevně zakotvena ve světě, který Bůh vytvořil a jestliže nadbytek (který je, podobně jako bohatství, nekompatibilní se vzácností) je nemyslitelný v takovém světě, potom zůstává pouze idea vlastnictví jako základ harmonické a bezkonfliktní existence. Proto respektování Zákona je respektování ostatních osob a jejich vlastnictví bez ohledu jaké osoby to jsou a jak jsou rozdílené. Z tohoto pohledu je vlastnictví částí Zákona; idea vlastnictví vychází z koncepce řádu tohoto světa: v tomto světě je mnoho různých osob a jejich zdroje jsou vzácné. Dokonce kolik je řádu a ne-řádu v tomto světě závisí na schopnosti lidských osob poznat a respektovat vlastnické vztahy mezi sebou a ve svém vztahu k Bohu.

Nyní má biblický zákon svobody konečné obrysy. Nemá nic se svobodou od vzácnosti či jiných přírodních a pozemských omezení. Není to zákon, který nás činí svobodnými od závazků. Místo toho, je to zákon, která definuje svobodu jako zákonné přikázání nad každým a jeho vlastnictvím tak, aby každý řešil problém vzácnosti použitím svých vlastních zdrojů, aniž by si nárokoval něco jako své vlastnictví, co patří jinému.

Dokonalý zákon svobody III

2010-02-21T10:29:00.000+01:00

Frank van Dun

Mezi osobami

Bibli nemůžeme číst bez povšimnutí jednoho dramatického aspektu. Její příběhy jsou téměř bez výjimky o jednotlivých osobách s vlastní osobností, dovednostmi a prohřešky, ambicemi, nadějemi a obavami, hovoří o interakcích s příbuznými, přáteli, nepřáteli a cizinci. Navzdory svým speciálním rolím a navzdory své nadpřirozené a zázračné svatozáři jsou jedinečně svoji, dokonce i Bůh a Kristus, když činí svá zjevení, nejsou ničím, jestliže nejsou podobní živým. Biblická strategie interpretace je literární: ukazuje, ale neříká. Dokonce mimo několik málo výjimek nám ukazují její příběhy smysl skrze jednání určitých lidských bytostí. Ačkoliv Bůh se účastní, aniž by v každém příběhu vždy mluvil, je bezprostředně zaměřen na nějako lidské jednotlivce nebo skupiny lidí, od Adama k prorokům, k Ježíši a apoštolům. V tomto smyslu je bible příběh člověka. Nikoliv člověka jako agregaci či abstrakci nebo společnému jmenovateli ale každého muže a ženy jako individua, jednotlivce. Bible je příběh světa a svět je hustá síť vztahů mezi osobami.

Ačkoliv je v Bibli názorně vykreslen ne-řád a zmatek ve světě, Biblický příběh nám nikdy nedovolí zapomenout, že Zákon, řád tohoto světa, vytvořil a ustanovil Bůh. Zákon je řádem osob, speciálně reálných osob, která mají „svá vlastní práva“. Jejich osobnost je jejich vlastní. Maji skutečnou schopnost reprezentovat sami sebe ve světě a skutcích, činit vlastní vůli, mluvit a odpovídat za sebe a vydávat počet za své vlastní skutky. Jako reálné osoby reálně neboli zákonně náleží sami sobě.

Biblický svět implikuje rozdílnost u reálných osob mezi přirozenými a nadpřirozenými osobami a u nich snad mezi božskými osobami, andělskými osobami a ďábly. Implikuje duální a dichotomickou realitu: co je reálné, může být přirozené nebo nadpřirozené, ale nemůže být obojí. Přirozená osoba náleží sama sobě přirozeně, dle přírody, svou fyzickou konstitucí, schopností reprezentovat sebe sama ve světě a skutcích, odpovědností a vydání počtu za své skutky. Navíc, protože v biblickém pohledu na svět je příroda jako dílo Boží předpokladem Zákona, co náleží přirozeně osobě, náleží jí zákonně. V biblickém pohledu je pouze lidská osoba přirozenou. Nadpřirozená osoba také náleží sama sobě, ale nikoliv pro svou přírodní konstituci nebo přirozenost. Ona náleží sama sobě nadpřirozeně. My nevíme, co to znamená, ale ve shodě s biblí víme nejméně toto: Je něco podobného mezi bohem a ostatními nadpřirozenými nebo přirozenými osobami, všechny byly stvořeny „k obrazu Božímu“.

Přirozený Zákon, řád mezi přirozenými osobami, je část Zákona. Je to důležitá část nikoliv proto, že jsme přirozenými osobami, a je nás takových mnoho, ale hlavně pro logické a epistemologické důvody. Nemůžeme najít smysl Zákona, jestliže nemůžeme najít smysl Přirozeného Zákona. Navíc, protože můžeme identifikovat přirozené osoby, jejich vtělení a skutky, můžeme aplikovat ideje Přirozeného Zákona v tomto světě tak, jak je vidíme a zakoušíme. Můžeme rozeznat, jak lidé respektují či nerespektují přirozený řád tohoto světa, jeho Přirozeného Zákona.

V pohledu logiky, reálné osoby stojí v protikladu k imaginárním, umělým, vymyšleným a falešným osobám. Imaginární osoby nejsou reálnými osobami, nejsou součástí Zákona. Ony nenáležejí sami sobě a musí náležet nějaké jiné reálné osobě (osobám). Ony nejsou sami za sebe odpovědné. Nemohou vydávat počty za své skutky. Některé jiné osoby to musí za ně udělat.

Je ještě jeden užitečný kontrast mezi přirozenými osobami a umělými osobami. Umělé osoby v ničem nenáleží přirozeně a analogicky dle biblické logiky ani nadpřirozeně sami sobě. Jsou imaginárními osobami, které v ničem nenáleží sami sobě. Přesto o nich často mluvíme jako o reálných osobách. Měli bychom ale říkat, že náleží sami sobě umělým způsobem, např. úmluvou, domluvou nebo smlouvou. Proto naše úmluvy či smlouvy nejsou součástí Zákona. Proto umělé osoby nemají místo v Zákoně. Místo ale mají v nějakém řádu úmluvy či smlouvy („pozitivní zákon“ či konkrétní legální systém). Například určitý legální systém může tvrdit, že zvířata nebo společnosti náleží sami sobě. V tomto systému jsou zvířata či společnosti „legálně reálné“. Přesto, nikdy nejsou skutečnými reálnými osobami, neboť zvířata ani společnosti nemají dostatek přirozených nebo nadpřirozených schopností reprezentovat sami sebe; některá přirozená osoba (osoby) je musí zastupovat. Jsou nanejvýše umělými osobami. To samé ale platí i pro samotný legální systém, když požaduje pro sebe suverenitu. Bez reprezentace reálných osob je takový systém prázdnou skořápkou. Toto je na legálním pozitivismu špatné. Legální pozitivizmus hypostazuje umělé osoby, aby odmítl skutečnost, že přirozené osoby mají zákonná práva a závazky nezávisle na nějakém sociálním či legálním systému.

Skutečnost, že Zákon obsahuje obojí božské a přirozené či lidské osoby je podpořeno Desaterem, které je snad centrálním prvkem biblického příběhu. Desatero odkazuje pouze na reálné osoby, skutečného boha a individuální lidské osoby. Navíc zmiňuje pouze jejich schopnosti jako schopnosti „privátních osob“, jako jsou jednotlivci mezi podobnými jednotlivci a sousedy, jako manželé či členové rodiny, v jejich vztazích s partnery, dětmi, s těmi, kdo žijí v jejich domech a samozřejmě s jejich vztahy s Bohem.

Mimo rodinu a domácnost Desatero neodkazuje k určitým společnostem a organizacím, politickým, sociálním, ekonomickým či jiného druhu. Neoslovuje lidi jako držitele nějaké pozice ve společnosti a neodkazuje na jejich role a funkce a závazky nebo práva která jsou připojena k takové definované společnosti. Organizace (státy, říše, společnosti a korporace, církve, kluby a další „společnosti“) a organizační pozice (Faraon, Vláda, Občan, Diktátor, Ministr Financí, Městské Zastupitelstvo, Biskup, Jáhen a ostatní personifikované sociální pozice) nejsou částí Zákona. Jsou to formy jednání, pravidly definované způsoby dělání věcí. Toto je důvod, proč jsou jednoduše personifikovány a jsou považovány za osoby. Myslí jako osoby, dělají věci a říkají o nich, mají zájmy, cíle, preference a tak dále. Přesto nejsou přirozenými osobami ale umělými. Jejich existence a funkce záleží pouze na vůli či nevůli lidských osob je podporovat. Proto má Zákon stále plnou závaznost pro lidi ve všech časech bez ohledu v jaké jsou organizaci či jakou obsadili sociální pozici.

Člověk, který příjme účast ve společnosti jako ředitel nebo členství v nějaké organizaci, je stále reálnou osobou. Organizační, institucionální či sociální role, kterými je legálně definována jeho pozice v takové společnosti, nesvazují člověka jako takového; mají dopady pouze skrze jeho pozici. Jeho pozice je součástí společnosti, on sám nikoliv. Jeho existence reálné osoby nezávisí na tom, jakou má pozici ve společnosti. Jako reálná osoba vždy zůstává součástí Zákona, řádu skutečných vztahů mezi osobami bez ohledu na jeho pozici, roli nebo funkci v nějaké společnosti či organizaci. Pouze Zákon je univerzální. Pozitivní legální systém je jen lokální a dočasné speciální uspořádání, které může nebo nemusí být zákonné, ale nikdy nemůže být zákonné jako takové. Socialisté, kteří věří, že sociální řád – řád jakékoliv společnosti uskutečňující své představy – nahrazuje Zákon reálných osob, vybočuje z biblického pohledu. Není něco takového jak „universální společnost“ stejně jako neexistuje věc jako „universální člověk“.

Někteří lidé říkají, že pouze přirozené osoby jsou skutečné a tedy nadpřirozené osoby jsou imaginární, i když dohodou nebo úmluvou mohou mít v systému pozitivního práva status legální reálné osoby. Dokonce, i když mají legální status reálné osoby v některém dohodnutém řádu, nejsou to samé jako existence reálné osoby, protože lidské osoby musí zástupně jednat jako reprezentanti legálně rozpoznaných božských osob. Samozřejmě tento pohled, který dovozuje, že božské osoby nejsou osobami s „vlastními právy“, není slučitelný s biblickou pozicí. Nicméně, není nutné být ve všem nekompatibilní, jestliže považujeme pouze Přirozený Zákon, který je, jak už bylo řečeno, podmínkou řádu mezi přirozenými osobami. Navíc oba pohledy souhlasí s tím, že žádná přirozená osoba nemá zákonné nárok zastupovat nějakou nadpřirozenou osobu, pokud nemůže prokázat svůj titul a pověření zastupujícího. Jestliže by tedy „supranaturalistický“ pohled umožňoval, že zástupci nadpřirozena jsou v rámci Přirozeného Zákona, buď protože jsou sami přirozenými osobami nebo zastupují někoho, kdo garantuje Přirozený Zákon, potom by nebyl nekompatibilní. Zástupci naturalistický pohledu nemusí věřit nárokům zástupců, ale nesmí se bát žádné nezákonnosti z jejich strany.

Opoziční pohled říká, že pouze nadpřirozené osoby jsou reálné. Z toho plyne, že přirozené osoby, konkrétně lidská osoby jsou imaginárními osobami, které náleží jedno nebo více nadpřirozeným osobám – např. Bohu nebo snad ďáblu. Lidé, kteří nejsou osobami s vlastními právy, mohou pouze přijímat status reálných osob boží vynalézavostí, trikem, nebo smlouvou ve shodě s tím, co by se mohlo nazvat „božským pozitivním právem“. Tento pohled není kompatibilní s biblickým vysvětlením, které tvrdí, že přirozené nebo lidské osoby jsou reálné osoby se svými vlastními právy a nikoliv trikem nebo smlouvou. S tímto zhodnocením někteří lidé včetně mnohých křesťanů samozřejmě nesouhlasí. Někteří křesťané tvrdí, že Bůh musí být povýšen a ostatní poníženi: „Bůh je vše a já nic“. Nicméně v jedné nejdůležitější epizodě Bible je napsáno, že Bůh člověku (Adamovi) odhalil, že „ stal se podobný nám“, reálnou osobou. Toto „vyklubání se“ osoby s vlastními právy je prezentováno jako nezáměrný důsledek skutečnosti, že Bůh stvořil muže a ženu „dle svého obrazu“. Není to tak, jakoby byli učiněny reálnými osobami jeho legální libovůlí. Navíc nejen že tento pohled neodpovídá s několika málo výjimkami faktu, že lidské bytosti jsou sebe reprezentující osobami, ale požaduje od nás vidět lidskou bytost jako pouhou pasivní figuru, se kterou si nadpřirozené osoby předvádějí jako na jevišti své vrtochy a rozmary. Tyto všechny pohledy, které např. tvrdí, že ďábel je ten, který musí svádět člověka na svou stranu, nejsou biblické nebo křesťanské. Je nelogické říkat, že někdo může být přitažen k imaginární osobě.

Reálná osoba může nebo nemůže být svobodná, ale pouze reálná osoba může být svobodná. Svobodná osoba náleží sama sobě (jako reálná osoba) a navíc sobě náleží výlučně: žádná jiná osoba nemůže mít požadavky k jeho osobě. Reálné osoby nemohou být svobodné, pokud nenaleží pouze sami sobě, ale náleží také nějaké jiné osobě (osobám), která má zákonný požadavek k nim, nikoliv přímo požadavek proti nim. Tradiční pohled je, že zákonný požadavek k reálné osobě je možný a vzniká pouze v souvislosti s kriminálním skutkem osoby samé: Neexistuje zákonný způsob, ve kterém někdo někoho může jednostranně zbavit svobody. Následně, reálná osoba je svobodná pouze jestliže je nevinná a nepáchá zločiny. Oproti tomu bez ohledu na všechen dohodnutý nebo smluvený status v legálním systému imaginární a umělé osoby nemohou být zákonně svobodnými osobami, ať jsou vinné či nevinné.

Biblické poznámky s pohledem na všechny kombinace kategorií přirozeného a nadpřirozeného oznamují, že Zákon je úplný. To implikuje otázky kolem svobody přirozených osob. Bezpochyby lidské osoby jsou reálné osoby. Také jsou bezpochyby svobodnými osobami nejméně tak dlouho, dokud nespáchají zločin. Naproti tomu přesto někteří mohou říkat, že lidé skutečně náleží Bohu, svému „tvůrci“ a proto nemohou být svobodni v plném slova smyslu Zákona a že jsou svobodní pouze v Přirozeném Zákonu. V Bibli ale vidíme pro tento názor málo podkladů. Skutečně je řečeno, že Bůh vytvořil první lidskou „látku“, dal jí tvar, vdechl život a ze žebra prvního modelu vyrobil dalšího člověka. Ale ostatní se narodili mimo Boží zahradu nebo Dům v místech, která byla objevena poté, co byla dána Adamovi a Evě když se stali reálnými osobami.

Nic neimplikuje, že lidské bytosti vlastní něco Božího, nebo že Bůh má nároky proti nim, ale není zde také náznak toho, že lidé jsou majetkem Boha, že Bůh má zákonný nárok na jejich osoby. I když v příběhu bible není vyloučeno, že lidé mají závazky vůči Bohu, je problematické z toho odvozovat, že jsou nesvobodnými osobami.

Je zde nepochybně dlouhá tradice, která se objevila při definování různých historických podob křesťanství a pokoušela se odstranit tyto závěry se svou doktrínou dědičného hříchu. Jestliže položíme rovnítko mezi hříchem a zločinem proti Bohu a jestliže navíc že je dědičným hříchem, potom by někdo mohl usuzovat, že Bůh má požadavek ke každé lidské osobě, pokud mu osobně neodpustí jeho zločiny (nebo snad dokud genetickou manipulací lékaři neodstraní geny přenášející hřích). Můžeme říci, že skutečně není důvod, proč by se mělo vyhnání Adama a Evy ze Zahrady a následné strádání v životě interpretovat jako trest za zločin. Tato interpretace snad uspokojuje masochistické nutkání některých křesťanů nebo jejich touhu po moci využít či zneužít pocity viny, i když nejsou důkazy viny. V kontextu tohoto velkého příběhu nám toto nedává smysl. Jak mohl Adam hřešit (v morálním smyslu toho slova) před získáním morálního povědomí, před jedením ze stromu poznání Dobra a Zla? Je malé dítě hříšné (v morálním smyslu) v jednání proti řádu? Navíc, jestliže, jak zmiňuje stará tradice, Adam zhřešil podněcován ďáblem, přiměřenou reakcí by bylo zahnání Adama do své místnosti a vyhnání ďábla. Puštění Adama na ulici, kde to měl ďábel jednodušší, se vůbec nezdá moudré. Toto není, co by mohl pečlivý rodič či vychovatel udělat a své děti by nechal napospas „zlým a špatným kamarádům“. Nakonec, proč by si Bůh přál pokoušet nevinné nemluvně nebo dát nějakému hadu nebo ďáblu příležitost je pokoušet ve své Zahradě s ovocem stromu, který pravděpodobně sám nepotřeboval, jestliže věděl jak je to pro ně nebezpečné? Proč neporazil strom nebo přinejmenším neoplotil?

Doktrína dědičného hříchu zplodila síť komplikovaných zmatků s nejmenším respektem k otázkám lidské svobody. Proč? Toto není příběh ze Zahrady, která je jedno z několika mála míst v Bibli, kdy se na scéně objevuje sám Bůh.

Základním smyslem slova „hřích“ je být a dědičný hřích je v tomto smyslu lidským způsobem existence. To je samozřejmě důležitou dědičnou stejně i morální podmínkou, není to ale morálním pádem. Adamův hřích nesouvisí s jedením ovoce, které mu bylo zapovězeno, spíše jedení ovoce tohoto stromu odhaluje jemu i Bohu zahrady vlastní způsob vzniku osoby. Člověk si uvědomil sám sebe a Boha si uvědomil, že z hravého malého stvoření v jeho zahradě se stala další reálná osoba.

Dokonalý zákon svobody II.

2010-02-12T17:45:00.000+01:00

Frank van Dun

Svobodná osoba a svoboda něco udělat

Jestliže „dokonalý zákon svobody“ uváděný v listu Jakuba 1,25 není pouhou hyperbolou, musí vyplývat pro ty, kteří nahlédnou, že existence svobodné osoby má za následek odpovědnosti a závazky a že život a jednání svobodné osoby jí přináší vlastní prospěch a samo požehnání. Svoboda je věcí zákona. Není to licence. Jestliže křesťan žije plný život v odpovědnosti a v závazcích, žije přesto svobodným životem. Pro některé, kterým se toto může zdát jako rozpor, je to dostatečným důvodem pro naprosté odmítnutí křesťanství a jestliže požadují konzistentnost, odsuzují svobodu nebo oslavují požitkářství nebo svévolné dělání toho, co se jím zlíbí. Mýlí se: přestože něco jako život bez závazků je při nejlepším mezním způsobem života, je spíše prokletím než požehnáním. Není to způsob života, který zachová a udržuje svět. Jak budeme vidět, ačkoliv osoby, které nejsou svobodné, nemohou svobodně dělat cokoliv, tak mohou být osoby, které jsou svobodné a zároveň nejsou svobodny dělat cokoliv.

Koncept svobody je relativně jednoduchý. Nelze popřít, že je mnoho více či méně komplexních a vzájemně nekompatibilních teoretických definicí, které si nárokují být definicemi svobody. Míníme tím pouze to, že slova „svoboda“ a „svobodný“ mají spíše definice dle svého užití v běžném jazyce. Nemusíme dávat tomuto slovu mnoho významů. Má jen jeden.

Teoretická definice může znamenat, řekněme, že člověk není svobodný, jestliže je příliš chudý nebo nemocný nebo nevycvičený. Motivem definice svobody v tomto duchu je to, že existují věci, které chudý, nemocný nebo nevzdělaný člověk nemůže mít či dělat, zatímco bohatší, zdravější nebo vycvičený člověk je může mít či dělat. Je rozdíl mezi dvěma koncepty: koncept být schopen nebo mít příležitost něco udělat a koncept být svoboden něco udělat.

V běžné řeči nemůžeme říci bezvýhradně, že nejsem svoboden jít do divadla, protože nemám peníze nebo jsem chudý. Nebo nemohu říci, že nejsem svobodný, protože nemám dostatek vzdělání, znalostí a dovedností nebo že jsem nemocný nebo slepý. Pro všechny tyto případy, když říkám, že „nejsem svobodný“, mohu použít jediné vysvětlení, proč nemohu jít do divadla a proč je pro mě zbytečné tam jít nebo proč to není pro mě dobré.

Mohu říci, že nejsem svobodný jít do divadla, protože mám jinou povinnost, závazek vůči jiné osobě nebo protože žiji ve společnosti, ve které mám zakázané chodit do divadla. Tedy já, chudý, nemohu říci, že dokud nezískám nebo znovu nenabudu svobodu, nemohu jít s tebou. Lidská svoboda ve shodě s běžnou řečí je omezena pouze závazkem vůči jiným osobám nebo násilným donucením druhými. Je zvláštní říkat, že nejsem svobodný jít s někým, protože moje nohy mohou být zachyceny kořeny stromů nebo dokonce říci, že nemohu jít, dokud nebudou „svobodné“ své nohy.

Říci, že chudý člověk není svobodný něco dělat, naznačuje, že jsou nějaké legální zákazy nebo sociální konvence, které to chudému zabraňují nebo mají takový úmysl. Nejsem svobodný spotřebovat malé množství peněz tím, že mám v plánu jít do kina. Slíbil jsem manželce, že uspořím peníze na vzdělání našich dětí. Ačkoliv taková naznačování mohou být pravdivá či nepravdivá, obvykle neodkazují na koncepční spojení mezi svobodou a chudobou. Teoretická definice, která odvozuje, že chudý člověk není svobodný, protože je chudým, definuje užití slova „svoboda“ způsobem, který nekoresponduje s konceptem svobody. V literatuře je velké množství takových definic. Je příliš málo těch, kteří mohou namítat, že se nemluví o svobodě stejně jako těch autorů, kteří nepředstírají, že současná teorie svobody je teorií něčeho jiného a pouze snad z nedostatku vhodnějších lepších slov se preferuje slovo pro svobodu. Ale obyčejně je mnoho lepších jiných slov, která lze v těchto definicích použít místo slova „svoboda“.

Samozřejmě, lidská situace muže být prostá od chudoby, daní nebo cel, může být bez nemocí, fyzických a mentálních defektů, nevycvičenosti, hříchů, nepřátel nebo nenávisti, právě tak jako může být bez útisku nebo bez závazků. Pouze v ironickém smyslu může být řečeno, že je někdo svobodný od příjmů, bohatství zdraví, znalostí, spravedlnosti, přátelství lásky nebo svobodný od svobody. Tento druh svobod je dokonce používán všeobecně a nejen pro osoby: místnost může být „svobodná“ od kouře nebo od daně, domácí zvířátko svobodné od parazitů, tvář svobodná od vrásek a tak dále. Je to pouze podmínka pro existenci bez něčeho, co je nějakým způsobem nepřijatelné, nepřirozené, nevhodné nešťastné nebo obtížné.

Co se osob týká, svoboda k dělání je podmínkou existence bez povinností (třeba k sobě ale typicky vůči druhým) nebo bez laskavostí k ostatním. Jak byli řečeno dříve, osoba nemůže být svobodná, protože je ovládána násilně jinou osobou, ale působení jiných věcí než osoby svobodu nevylučují: anorganické a organické látky, proudění vzduchu a vody, zvířata a rostliny, nástroje a stroje. Tedy požití zbraní a násilí odebírá lidskou svobodu něco dělat tím, že s osobou nakládá, jako kdyby nebyla osobou, jako kdyby náležela jako prostředek těm, kteří používají sílu a násilí. Avšak svobodná osoba zůstává svobodnou, i když musí dělat to, co jí nutí násilím jiní. Když osoba A nerespektuje svobodu B a násilím jí něco nutí dělat, nemění to nic na faktu, že osoba B je svobodnou osobou. Zdali B je nebo není svobodná, nezáleží na tom, v co A věří, preferuje nebo dělá. Otroctví je skandální proto, že nakládá se svobodnou osobou, jako kdyby nebyla svobodná.

„Být zavázán laskavostí“ a „být někomu povinován“ může být vyjádřeno vhodně pouze pro osoby. Často jsou tyto termíny téměř synonyma. Nicméně jsou mezi nimi rozdíly. Někdo může být zavázán někomu něco udělat dokonce, i když není povinen mu to udělat. Někdo může být povinen něco někomu udělat, přestože mu není zavázán. Závazek je něco, co někdo může vzít na sebe nebo si přivodit jako důsledek svých vlastních skutků. Navíc, někdo může být pod závazkem pouze pro existenci dalších osob, ale takový závazek nevzniká z toho, co ho ostatní osoby nutí dělat.

Osoba, která nutí druhou něco udělat, jedná, jako by jí dlužník náležel. Jedná tak, jako kdyby měla požadavek na samotnou osobu druhého, jako kdyby druhý nebyl svobodná osoba. Kdo je zavázán něco udělat pro druhého, může být stále svobodný i když nemůže udělat něco, co se střetává s jeho závazkem. Ostatní mají požadavky proti němu (ale nikoliv k jeho osobě). Obvykle být svobodný od závazků není nezbytnou podmínkou pro to být svobodný. Ačkoliv mnoho lidí čas od času mohou být „volní jako ptáci“ a „odletět od toho všeho“, málo obdivují nebo závidí osobě bez povinností. A říkají o něm, že je ztroskotanec v životě nebo někdo, kdo sám přežívá a neúčastní se své doby. Na druhou stranu většina z nás si velmi považují lidí, kteří mají mnoho závazků a povinností a dokonce je umí zvládnout. Většina lidí nachází potěšení a uspokojení v přijímání závazků všeho druhu.

Přijetí závazku je něco, co může učinit pouze svobodná osoba. Otrok toto nemůže bez souhlasu svého pána. Použití osobní svobody přijmout závazky k sobě nebo jiným není to samé, jako ztratit osobní svobodu. Dokonce když někdo na sebe uvalí tolik závazků, že některé nové nemůže udělat bez rizika, že by je nesplnil, neztratí tímto svou svobodu jako osoba. Jak tyto extrémní případy ukazují, že nesvoboda někoho něco dělat s výjimkou toho, co má dělat pod závazkem, nutně neznamená, že není svobodnou osobou. Zato v beznadějném stavu je ten, kdo nemůže řídit své závazky. Jakkoli je existence ve svobodě cokoliv činit sebelepší, pokud prozrazuje nedostatek účelu, nemá smysl.

Dokonalý zákon svobody I.

2010-02-12T17:39:00.000+01:00

Frank van Dun

Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá,
takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná,
ten bude blahoslavený pro své skutky.
Jakub 1,25

Svoboda, v určitém smyslu slovo jako každé druhé, je ústředním tématem Bible, Starého Zákona stejně jako Nového Zákona. Křesťanští teologové během středověku rozpracovali toto téma do doktríny přirozeného práva svobody jednotlivců nebo přirozených osob a připravili morální a intelektuální baštu proti pronikání a šíření moderního státu do světa. Tradice klasického liberalismu a libertinismus v západním politickém myšlení od Johna Lockeho přes americké „otce zakladatele“ k Fridrichu Hayeku a Murray Rothbardu má nesmírný dluh vůči Tomáši Aquinskému, Jeanu Gersonovi, Franciscu de Vitoriovi, Juanu de Marianu a Batholomé de la Casasu. Nikoliv náhodou ke konci devatenáctého století křesťanství a klasický liberalismus spolu rychle spolu směřují do hlubokého úpadku a zvláště do globálních evropských válek ve dvacátém století. V těchto letech masová demokracie a nacionální účelová opatření přivodily předpoklady ke změně ústavních omezení politické moci. Úpadek nebyl zastaven - dokonce se urychlil - když křesťané a liberálové začali přijímat „sociální doktríny“ a obhajovat sociální politiky tak, že vytvářejí dojem, že není spasení mimo stát.

Nemáme ale záměr popisovat historické spojitostí mezi klasickým liberalismem a křesťanstvím. Místo toho zkusíme vytknout jejich důležité společné koncepty osobní svobody a sledovat jejich roli v některých ústředních příbězích Bible, jejichž záměrem je podat přímou zprávu o skutcích a slovech Boha nebo Ježíše Krista. Nezabýváme se příběhy o Židech nebo zprávami o tom, co proroci a apoštolové říkali o smyslu a významu božských slov a skutků. Jsou důležité, jak rozuměli židovským a křesťanským tradicím, ale jsou historickým vyjádřením a použitím náboženských přesvědčení spíše než interpretací příběhů, které odkazují na tyto víry. Ještě méně se chceme zabývat doktrínami a vyznáními vypracovaných mnohem později teology a bohem či jinak inspirovanými muži a ženami ačkoliv dokonce pro mnoho křesťanů mohou být centrální částí toho, jak sami mohou definovat křesťanství.

Bible vypráví příběh neočekávaného, plný zápletek a zvratů. Prezentuje svou pravdu ve svých centrálních mýtech. K nim musíme obrátit pozornost, pokud potřebuje upřít svůj zrak na dokonalý zákon svobody, o kterém mluví Jakub, bez toho, abychom se museli brodit mořem komentářů biblických vědců a teologických výkladů. Jejich teorie a interpretace přicházejí a odcházejí se způsobem práce s biblí, které je tvoří. Ani Bůh ani Kristus není dostupný pro veřejné komentování, korigování nebo vyvrácení důkazů odpůrce. Ale příběhy jsou zde, vždy se k nim můžeme vracet.

Při odkazování na mýty nemůžeme být přezíraví. Mýty mohou být pokladnicí moudrosti a pravdy dokonce, i když jsou nevyvratitelné důkazy, že příběh, který je nám vyprávěn, nekoresponduje se skutečnou událostí. Jejich pravdy jsou v jejich vyprávění, nikoliv v jejich prvcích bez ohledu jak tyto prvky korespondují s pozorovatelnými věcmi a jevy. Můžeme použít důvěrně známé rčení: mýty mohou být pravdivé ve světě bez přítomnosti pravdy ve světě.

Pravda a komunikace

Uvědomujeme si, že křesťanství je komplex historických fenoménů, které zahrnují mnoho věků, osob, hnutí a institucí a mnoho různých konfliktů vyznání a doktrín. Křesťanství v historii podněcovalo, bránilo a bylo spojeno s mnoha sociálními a politickými hnutími a režimy. Zabývalo se mnoha spory, často se účastnilo na opačných stranách při řešení stejného problému. Kolem otázky lidské svobody bylo v historii mnoho sporů, ve kterých křesťané velmi přispěli k věci svobody, ale také bylo mnoho sporů, často těch samých, ve kterých křesťané nic neprosadili a dokonce byli proti tomu. Jestliže si všimneme, co křesťané dělají nebo říkají či dělali nebo říkali, zjistíme, že to co křesťané říkali o svobodě, není hrozně obtížné ale spíše zmatené než poučné.

Bez ohledu na to, co křesťané říkali a dělali, je taková věc jako „křesťanství samo o sobě“? Jestli je, musí být hledáno v biblických příbězích o Ježíši, v Evangeliích spíše než v ostatních rukopisech nebo v pozdějších tradicích. Říkají nám, že tvrdil, že je a byl Synem Boha. Kristus, který přišel žít a umřít jako člověk. Podávají zprávu o jeho vztazích, skutcích a slovech a nenechávají nás na pochybách, že upřednostňoval řeč v parabolách a krátkých vtipech. Některé jeho skutky jsou zázračné v malém, většinou lidském rozsahu, týkají se nějakého jednotlivce v čase, nějaký ryby, několik bochníků chleba. Evangelia nevysvětlují, proč se zjevil tu a tam, na periférii velké říše, mezi lidmi s dlouhou a nesnadnou historií. Přesto často odkazoval k historii a náboženským praktikám těchto lidí, kterým připravil vše potřebné, aby jim ze svatých knih Židů přinesl smysl o tom málu, co o něm říkaly. Rozhodně prohlašoval, že je Synem Boha, o kterém svědčily mezi mnohými jinými slovy a skutky tyto knihy. Sám ale nenapsal žádné záznamy. Máme několik stručných záznamů o jeho krátkých, ale dramatických, veřejných zjevení určených pro určité jedince, obracejících se v určitém čase k hrstce následovníků. Žádný z těch, kteří ho slyšeli, jej skutečně neposlechli. Přesvědčit ostatní se zdá o několik stupňů obtížnější než provádění zázraků. Je to nepravděpodobné?

Ve shodě s mýty Starého Zákona, Bůh postupně vystupoval s rozdílným způsobem veřejného života na Zemi. Dokonce v Zahradě Eden, ačkoliv to nebylo v historických časech ale v mytickém, byl více slyšen než viděn. Později, pokud se vůbec zjevil, se ukázal jednotlivci v nějakém čase a dokonce spíše v chomáčku kouře nebo v mracích nebo ve snu než v řádné návštěvě světa, který stvořil. Podobně Kristus, nezanechal žádné písemné záznamy a také si přál být slyšen a poslouchán. Toto je problém.

Na rozdíl od Krista Bůh při svých volbách nebo při misích nebyl omezen limity lidské osoby. Samozřejmě jsou podány zprávy, že uskutečnil několik prozaických otřásajících aktů. Proč tedy hovořil, jako kdyby byl spoután? Proč vzhledem své očekávané nadpřirozené moci nepoužil měsíce v úplňku jako nástěnku pro své příkazy a pro další komunikaci? Proč postupoval způsobem, kdy nějaký člověk strávil dny rytím do kamene za podmínek, které by neschválil žádný pracovní inspektor, a byla k nahlédnutí jen jedna kopie přikázání, která byla roztříštěna, a další byla ztracena? Otázky jako tyto ukazují na úplnou a naprostou nepravděpodobnost příběhu. Pomlouvači biblického náboženství mohou o tomto sestavit mnoho přesvědčivých sporů, zatímco zastánci neústupně trvají na nepodmínečném a neracionálním vyžadování akceptace: Credo quia absurdum.

Jestliže vezmeme do úvah, že tyto příběhy jsou součástí mytologie, tyto otázky se stávají nepatřičnými a dětskými. Mýtům musí být porozuměno v jejich vlastních termínech. Měli bychom vidět extrémní ekonomii božských zásahů a komunikace a jejich většinou soukromý a tajný, k jejich příjemcům často obtížný, charakter jako podstatnou část příběhu – samotné zprávy. Bůh přímo mluví pouze k několika málo jednotlivcům a nikoliv k anonymním davům nebo k abstrakcím jakou je Lidstvo. Pravdy vstupují do světa lidí skrze individuální myšlení. Nestanou se pravdami lidstva božským zásahem ale lidským snažením a úsilím.

Už ve starých knihách bible je jasné, že s několika málo výjimkami jsou všichni aktéři dávno mrtví, lidé budou muset postupovat jen podle toho, co mají z doslechu a druhé ruky a proto vždy musí pro sebe rozsuzovat, zdali to, co slyší, je autentické nebo výmysl. Zde je zde prostor pro spoustu pochybností, ale je naší odpovědností vyřešit naše pochybnosti. Lidská svoboda a lidská odpovědnost v tomto smyslu nejsou pouze jen teoretické názory, ve kterých se můžeme naučit číst co Bůh a Kristus říkali o sobě; patří mezi pragmatické předpoklady způsobu mluvení a jednání těchto nadpřirozených bytostí.

Boj s korupcí a a další omezování práv lidí

2009-11-23T16:23:00.000+01:00

Začíná nová vlna boje etatistů s korupcí. To je vždy úsměvné, jak státní lidé stále bojují s problémy, které sami vytvořili. Přitom tají skutečnou příčinu korupce - velkou moc státu a jeho přisluhovačů zasahovat do přirozených práv jednotlivců.
Řešení hledají v opaku zmenšování státní moci, což není překvapující.
Vláda ve svém "balíčku" bude navrhovat "... politické odposlechy, aktivity kapitálových firem, trestní odpovědnost právnických osob a ze strany justiční vzdělání policejních příslušníků".
Velice často "politické tlaky" jsou "tlaky" postižených skupin lidí snažící se zlepšit své postavení. Škoda, že tyto skupiny sobecky myslí pouze na sebe a jindy vesele využívají státní moc k poškozování jiných, který se také brání proti poškozování "politickými tlaky". Proto státní lidé problém korupce nikdy nevyřeší. Je pro ně vždy výhodný a pokud se veřejně o něco snaží, je to projev boje státních lidí mezi sebou o moc.

Vznikne tedy další prvek státu bojující s korupcí, který bude třeba uplácet, aby se dalo normálně žít?

Navrhuji, aby si vláda a parlament zabalili do balíčku pár buchet a odešli dělat něco poctivého.

Malá úvaha o listopadu 89

2009-11-17T11:48:00.000+01:00

Dnes je dvacet let od události, která spustila veliké změny. Otázkou je o jaké změny vlastně jde? Došlo ke změně jedné formy totalitarismu, která byla z hlediska vládnoucí vrstvy už velmi zastaralá - byla zastarala už v době svého vzniku - do druhé, modernější formy totalitarismu, která se někdy nazývá západní demokracií. Forma se navenek změnila, to, co zůstalo pod tím, je stále stejné. I možnost omezeného podnikání, které vykonalo viditelný zázrak dostupnosti velkého množství zboží na trhu, je ve své okleštěné podobě povolena proto, že umožňuje vládnoucí třídě více utrácet a mít více moci nad produktivní vrstvou státních otroků. Proto podnikání povolují a jen se ji snaží "regulovat". Jakmile jim podnikání bude vadit v dalším omezování práv lidí, znovu je zakáží a ukážou svou pravou tvář. Tato „svoboda“ podnikání nebyla vybojovaná studenty navzdory vládnoucí třídě, ale v jejím zájmu. Dnešní možnost podnikání neplyne z práva osoby na své vlastnictví, ale je pouze dovolena státem. Každý den můžeme zaznamenat tisíce pokusů násilím prosadit osobní názory tím, že předáme svá neexistující práva modle zvaná „většina“. Tento akt je tedy protiprávní, nemůžeme předat právo, které nemáme, někomu jinému. Stát nemá právo brát majetek a životy, protože toto právo nemá ani člověk jakožto tvor společenský.
Požívám slovo totalitarismus pro způsob vládnutí záměrně, protože dokonale vystihuje jeden jev vládnutí. Latinské slovo "totus" znamená "celek", "všechno", "vše!. Podíváme-li se na oblasti, kde stát ovlivňuje jednání jedince a jeho právní postavení, pak zjistíme, že se jedná o život jednotlivce jako celku podobně jako pod nadvládou Národní socialistické německé dělnické strany či Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu nebo Občanské demokratické strany či České strany sociálně demokratické. Principy bezpráví a násilného nucení lidí jednat jinak zůstaly stejné, jen forma - to co se jeví na povrchu - se mění. Povšimněte si jmen bohů, kterých se totalitní vlády dovolávají ve jménech svých stran. Bůh národ jako třeba německý, český či slovenský, bůh občan, bůh sociální či komunistický stát, bůh demokracie, bůh kolektiv. Kam se jen vytratil svobodný člověk, který se neklaní modlám?
Není proto překvapující, že výročí této změny halasně oslavují ti, kteří jsou členy vládnoucí vrstvy a tedy získali. Ti, co ztratili, a musí to vše zaplatit, jsou nějak divně rozčarovaní. Není divu, nikdy nepochopili, že svoboda není mít se dobře na úkor jiných. Nevím přesně co si lidé myslí, že „svoboda“ je. Zvláště když o ní mluví nějaký přívrženec etatismu v rádiu či televizi. Nenabízím definici svobody ale definici svobodné osoby: Osoba P je svobodná pokud náleží sama sobě a nikomu jinému. Jinými slovy, svobodná osoba je osoba reálná a zároveň suverénní. Stát, parlament, vlády, občan jako osoby jsou osoby imaginární, neboť nenáleží sami sobě a tedy nemohou být ani suverény a tedy ani svobodné osoby. Tyto imaginární osoby existují jen v lidmi vytvořených pravidlech jako jednotlivé role. Lidská bytost, která se stane svobodnou osobou, ale existuje nezávisle na legislativě a tvorbě pravidel. Řád svobodných osob existuje nezávisle na pozitivním právu, legislativě. Právo jako řád mezi reálnými osobami nemá žádnou přímou vazbu na řád mezi imaginárními osobami zvaný právem pozitivním. Z tohoto pohledu na konci roku 1989 došlo k počátku změny řádu mezi imaginárními osobami. Reálné osoby se opět podřídili jak vlastnictví imaginárních osob jako předtím. Lidská bytost je opět podřízena svým myšlenkovým výtvorům, imaginárním osobám, rolím určené pravidly. Lidská osoba je opět zotročena pravidly, která vytvořila vládnoucí elita.
Dnes jako i před rokem 1990 platí věta pana Bastiata, že stát je velká fikce, kdy si lidé myslí, že pomocí něho mohou žít na úkor druhých. Například existence dotací z EU toto dosvědčuje. Prohlásí se za zvuků fanfárů, že nějaké vesnice v Čechách bude mít kanalizaci, ale neřekne se, že v jiné vesnici, třeba v Belgii kvůli tomu bude chybět něco jiného. Lidé z jedné vesnice žijí na úkor jiných lidí z jiné vesnice hodně daleko (to je ta dokonalejší forma vládnutí, nikdo nevidí a nezná ty, na úkor kterých žije).
Tehdy jsme měli všichni nějaké představy a byly bez rozdílu pokřivené. Otroci nebyli připraveni pro svobodu a nic o ní nevěděli. A ti, kteří věděli, zase nebyli žádní stratégové. Vládnoucí třída byla opět připravena ujmout se svých otroků a postarat se o ně v dobrém i zlém.
Lidé toužící po nějaké „svobodě“, kteří měli možnost zasednout do parlamentu a vlády neměli jasno o situaci a upadli do největšího nebezpečí pro cíl umožnění života svobodných lidských bytostí. Nebezpečím tohoto cíle je politický pragmatismus každodenních záležitostí. Pragmatismus politiky podněcuje k přijímáni ad hoc rozhodnutí s cílem získat či udržet si politickou moc, přičemž tato rozhodnutí jsou často nesourodá a kontra produktivní s ohledem na nejvíce žádoucí dlouhodobé cíle. Například se popře právo jednotlivce na vlastnictví. Můžeme si připomenout na právo vlastníka domu, který je reálnou osobou, najít si nájemce, s kterým se domluví na nájemném. Tento problém není vyřešen dodnes. Dodnes vlastnická práva k těmto domům uplatňuje „lid“, „blaho společnosti“ či „veřejný zájem“ nebo „zákon“ a další podobní bozi vytvořené v naší mysli. politický pragmatismus každodenních záležitostí nese své plody.
Nejvýhodnější strategie spočívá v trvalém studiu a vzdělávání sebe a druhých o právu, spravedlnosti a svobodě a v přijetí krátkodobé politiky postupného pokroku směřující k cíli společnosti svobodných lidí, politiky vždy SLUČITELNÉ s tímto cílem.
Svoboda je drahá a nikdy není trvala zaručena. O ní se vede boj a ten vyžaduje dobrou strategii. Není třeba hned klesat na duchu, když se něco nepovede. Jen si nesmíme myslet, že moc vládnoucích je něco reálného. Moc existuje pouze v hlavách ovládaných a ovládání jsou nakonec i vladaři.

Zdánlivě se nic neděje

2009-09-30T22:24:00.000+02:00

Zdánlivě se nic neděje, ale naše civilizace se pomalu hroutí. Každý se může podívat, co se dělo kdysi ve slavném Římě, než padl. Silně to připomíná snahy naší politiky obejít problém vzácnosti prostředků protiprávním přerozdělováním majetku a omezování přirozených práv. Řešení je stále v nedohlednu díky tomu, že jsme už tak dokonale přesvědčení, že všechno víme a že si neuvědomujeme, že jsme nyní dobrovolní a nadšení otroci státu.

Než se sem zase vrátím, můžete si prostudovat dva materiály z mého blogu o ekonomii. Pojednávají hlavně o právu.

http://ekonsvoboda.blogspot.com/2009/04/volebni-program-upravena-verze.html
http://ekonsvoboda.blogspot.com/2009/04/navrh-ustavy-spolecnosti.html

Trestné hospodářské činy - komentář § 121 a § 124

2008-07-08T20:52:00.000+02:00

Budeme pokračovat v komentáři, tentokráte o poškozování věřitele a "porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou".

§ 121 Poškozování spotřebitele
(1) Kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady,bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,
b) získá-li takovým činem značný prospěch, nebo
c) byl-li pro takový čin v posledních pěti letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn.

Šizení na jakosti, množství nebo hmotnosti: na toto nemusí být zvláštní paragraf. O jakosti a množství rozhoduje zákazník. Pokud je podveden, měl by se bránit a stačil by zřejmě § 209 Poškozování cizích práv z hlavy páté TZ: Trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Spotřebitel jako takový neexistuje, je to člověk v roli spotřebitele a je jednou smluvní stranou smlouvy. Zde je opět podezřelá vágnost. "Působí škodu nikoli nepatrnou", "ve větším rozsahu" a "podstatné vady". Podvod zůstane podvodem i při nepatrné škodě a může rozleptat společnost, zvláště když se dějí neustále.

§ 124 Porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou
(1) Kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, nebo
b) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi
§ 124a
(1) Kdo poruší zákaz nebo omezení týkající se nakládání se zbožím a technologiemi kontrolovanými podle zvláštních předpisů,2*) bude potrestán odnětím svobody až na tři léta anebo peněžitým trestem.
(2) Kdo bez povolení vyveze zboží nebo technologie kontrolované podle zvláštních předpisů2*) nebo je převede na cizí stát nebo na organizaci, která má sídlo v cizině, anebo na cizího činitele, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let anebo peněžitým trestem anebo propadnutím majetku.
§ 124b
(1) Kdo poruší nebo nesplní důležitou povinnost svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a způsobí tím, že je neoprávněně vydáno povolení k nakládání se zbožím a technologiemi kontrolovanými podle zvláštních předpisů2*) nebo že takové zboží unikne z evidence, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) jestliže se v důsledku činu uvedeného v odstavci 1 zboží dostalo do ciziny,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat značný prospěch, nebo
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jinou značnou újmu.
(3) Odnětím svobody na tři léta až osm let anebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, nebo
c) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jinou újmu velkého rozsahu.
§ 124c
(1) Kdo dosáhne na základě nepravdivého nebo neúplného údaje vydání dokladu potřebného pro orgány kontrolující zboží a technologie podle zvláštních předpisů,2*) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
(2) Stejně bude potrestán, kdo podklady potřebné pro evidenci zboží a technologií, kontrolovaných podle zvláštních předpisů,2*) zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými, zatají nebo evidenci nevede, anebo kdo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače, v němž se vede evidence tohoto zboží a technologií.
Porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem
§ 124d
(1) Kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na tři až deset let nebo zákazem činnosti nebo propadnutím majetku nebo peněžitým trestem bude pachatel činu uvedeného v odstavci 1 potrestán,
a) spáchá-li čin ve spojení s organizovanou skupinou,
b) spáchá-li čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu,
c) spáchá-li takový čin opětovně,
d) získá-li takovým činem značný prospěch, nebo
e) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.
§ 124e
(1) Kdo poruší nebo nesplní důležitou povinnost svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a způsobí tím, že je neoprávněně vydáno povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem nebo licence pro určitý obchod s vojenským materiálem, nebo vydá nepravdivý nebo neúplný doklad, na jehož základě je takové povolení nebo licence neoprávněně vydána, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři roky nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel činu uvedeného v odstavci 1 potrestán,
a) jestliže se vojenský materiál dostal do ciziny,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat značný prospěch,
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek,
d) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou.
(3) Odnětím svobody na tři roky až deset let nebo peněžitým trestem bude pachatel činu uvedeného v odstavci 1 potrestán,
a) spáchá-li čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, nebo
c) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.
§ 124f
(1) Kdo žádost o povolení nebo o licenci k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem doloží nepravdivým nebo neúplným dokladem nebo zatají skutečnosti důležité pro vydání povolení nebo licence, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem.
(2) Stejně bude potrestán, kdo podklady potřebné pro evidenci zahraničního obchodu s vojenským materiálem zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými, zatají nebo evidenci nevede, nebo kdo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače, v němž se vede evidence zahraničního obchodu s vojenským materiálem.

Obecný zájem: nic takového není. Jsou jen zájmy jednotlivců. Nikdo než jednotlivec nemá práva. Za obecný zájem se klidně schová i požadavek vyhlazení Romů či skupiny, která se protiví vládě či parlamentu. Obecný zájem nemůže být záminkou pro omezovaní práv jednotlivce. Pokud se tak stane, společnost se zhroutí přes různé stupně socialismu. Dějiny jsou plné takových experimentů. Obecný zájem nakonec vždy ukáže na zájem nějakého jednotlivce i když se třeba schovává za nějakou skupinu.

Zákaz nebo omezení dovozu, vývozu a průvozu: toto je velmi vážný zásah do vlastnických práv jednotlivců a všude kde se použije, je společnost odsouzena k zániku, většinou ve válkách a revolucí.
Morálně je to neospraveditelné a politicky také ne. Stojí to na chybném starém merkantilismu. Ekonomie vždy dokáže, že tato cesta vede jistě k chudobě a nakonec k válkám. Kdo toto podporuje, musí být zlý a chamtivý člověk a nebo nevzdělaný či hloupý. Vždy to poškozuje nejen vlastníky určitého zboží, ale i nejen cizí spotřebitele. Vždy je toto opatření vědomé poškozování hlavně cizinců a je jen otázka času, kdy se poškození začnou bránit.
Soudci si neuvědomují, že když odsuzují dle tohoto paragrafu, sami se dopouštějí zločinu asi hlavně svou neznalosti a závislosti na státním rozpočtu.
Doklad potřebný pro orgány kontrolující zboží: opět někdo ukládá nějaké břímě jednotlivci, který má ztrátu. Vždyť to je zákazník, který to musí zaplatit a je tedy ochuzen. Bída se pomalu vkrádá do takové společnosti.

Nakonec se vždy ukáže, že tyto zákazy a licence vždy vyhovují nějakým vychytralým jedincům na úkor druhým, Tato praxe podporuje škodlivé státní nebo státem chráněné monopoly.
Více o tomto způsobu intervence do směn jednotlivců se nalezne u Rothbarda v http://mises.org/rothbard/mes/chap15a.asp
Co se týče vojenského materiálu, pak soukromníci by nebyli tak horliví kupci jako vlády či vládami podporované ozbrojené tlupy. Společnost by zločince jednotlivce či loupežnické bandy zvládly s menším množství zbraní než které potřebují státy pro vyhlazení okolních obyvatel.
Různá mezinárodní pomoc je jen pláštíkem pro vyzbrojování ozbrojenců. Paradoxně neomezená moc našeho státu nad jednotlivci pomáhá vyzbrojovat ostatní. Za naše peníze bez našeho souhlasu půjčují či dávají prostředky kdekomu.
Mezinárodní měnový fond a vlády mají ve zvyku půjčovat bez záruk či nevratně. To se potom vesele vyzbrojuje a nic nepomůže, že máme v TZ § 124.

Délka tohoto paragrafu ukazuje, jak pro státní mašinérii je důležité omezovat osobní svobodu a jak je arbitrální. Takové zákony se dají vymýšlet jakkoliv a nemají žádný právní rámec. Právní nárok mají pouze jednotlivci. Kdopak vznáší tento nárok? A jak to, že mu soud dá za pravdu, když porušuje základnější právník nárok, který zakládá společenské jednání? Tím přednějším jsou vlastnická práva. Soud, který nehájí společnost a háji protispolečenské jednání, není ve skutečnosti soud, ale pouze úřadem ve státní mašinérii útlaku jednotlivců.
Pascal Salin v článku "Iluze státu -soudce" napsal "Liberální řešení nespočívá ve snaze vyjádřit veškeré lidské aktivity v penězích, spočívá pouze v definování práv a umožnění smluvní svobody." A soudy by měli za úkol ponáhat definování práv. Parlament zde nemá místo se svým "veřejným zájmem"

Trestné hospodářské činy - komentář § 118

2008-07-04T22:02:00.000+02:00

Zde chci uvést výklad TZ v oblasti tzv. hospodářských činů a tímto ukázat na zvrácenost našeho parlamentní demokracie - tyranie většiny vůči menšinám a našeho zvráceného pojetí práva. Místo aby právo chránilo jednotlivce před násilnými činy jiných, tak naše "právo" chrání násilníky před řádnými občany a lidmi. O tom ale psal mnohem lépe Bastiat ve svém slavném "Zákonu". Další "zákony, jako např. živnostenský zákon, jsou také lahůdky. Např. část pátá ŽZ o živnostenské kontrole a přestupcích.
Začnu postupně od začátku:

§ 118 Neoprávněné podnikání
(1) Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) používá-li k činu uvedenému v odstavci 1 jiného jako pracovní síly, nebo
b) získá-li takovým činem značný prospěch.
§ 118a Neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry
(1) Kdo neoprávněně provozuje loterii nebo podobnou sázkovou hru, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo
b) získá-li takovým činem značný prospěch.

Neoprávněné podnikání: Už jen název tohoto paragrafu je podezřelý. Jestli je podnikání jednání člověka, který řeší svůj problém tím, že chce sloužit lidem a jemu bráněno nebo stěžování provádět tuto službu, pak se se zdá nejen nemorální, ale i zvrhlé z něho dělat trestance. Jaké právo musí mít někdo, kdo může či nemůže dávat oprávnění např. k živnosti, hlavně kvůli vymáhaní daní - výpalného? Nejsou to stále otevřené dveře k bezpráví a ničení života pro vládu nepohodlných lidí? A nakonec, nepoškozuje to obyvatele takové země, když se brání volnému vstupu na trh, když se brání lidem ochotných sloužit jiným? Všechno toto vede k větší vzácnosti ale i menší pestrosti statku - k větší chudobě a zvětšování počtu "objektů" vhodných pro sociální péči všemocných úředníků a politiků podporovaných poslanci.
Větší rozsah: typicky vágní formulace umožňující svévolné chování státních přisluhovačů. Navíc to znamená, že čim někdo lépe slouží druhým, tím větší trest dostane. Opravdu velká motivace k bratrskému chování mezi lidmi. Zároveň, čim vice někdo parazituje, tím méně má starostí a zároveň i méně rizik, že bude vývrhelem - bude řádný poslušný "občan" jež má cenný voličský hlas.
Pracovní síla: co je na tom špatného, když se dohodnou svobodní lidé, že budou sloužit druhým lidem společně a vzájemně výhodně? Mysl tyranů a diktátorů zneklidňuje, že by se na práci jiných nemohl přiživit a proto je svou monopolní donucovací mocí nutí se dobrovolně přihlásit k platbě výpalného.
Provozování loterie a sázkových her: zde se chrání privilegovaná výsada úzké skupiny lidí na úkor druhých. Státní, královská a jiná panovnické privilegia jsou jediným zdrojem monopolů ve společnosti. Antimonopolní "zákony" a antimonopolní praxe státu je jedna z nejhorších nespravedlnosti páchané na společnosti s velkými a neblahými důsledky nejen na tvorbu statků, ale i na potlačování osobních svobod. Problematiku monopolů a "antimonopolní politiky" probíral výstižně např. pánové Bastiat, Mises, Rothbard a Salin. Tedy proč když se musí potlačovat soukromé osoby kvůli "monopolnímu" jednání, neboť je údajně škodlivé, tak proč stejný úřad nechává na pokoji skutečné monopolní chování privilegovaných? Není to podezřelé?
Značný prospěch: znamená že někdo lépe sloužil druhým, než ostatní podnikatelé. Vágní a nebezpečné pro společnost jako termín "vetší rozsah".
Organizované skupiny: je smutné, ale symptomatické, že jedna organizovaná skupina zločinců pod pláštíkem legitimity a monopolu na tvorbu, výklad i vymáhání práva, potlačuje organizovanou skupinu, která je produktivní a slouží ostatním svobodným lidem i jejich biřicům. "Výhodou" první skupiny je, že má policii, zbraně, věznice a katy a hlavně božskou moc tvořit "zákony" šité na míru právě parazitům. Druhá skupina mé jen schopnost sloužit ostatním lidem a nabízet k dobrovolné směně své služby ostatním. Ale nemá možnost hájit životy a majetky svých členů.

Závěr: Soudce, který se rozhoduje o tomto hříchu, když biřici k němu dovlečou nějakého nebožáka, stojí před těžkou úlohu. Před ním nestojí dvě rovnocenné strany. Už to je podezřele. Proč by k soudu chodil státní žalobce, kdyby věděl, že je soudce skutečně nezávislý? Tak by soudy asi nepoužil a použil by hrubé násilí ve "správním" řízení. Tedy soudce se potom, ať chce nebo nechce, účastní hry, že se prosazuje právo. Soudce by neměl vnucovat své názory co by mělo být. Měl by hledat kdo a komu narušil právo. Tedy musí hledat pravidlo, které umožní další existenci společnosti. A právo nemá stát nebo firma stejně jako věci a zvířata vždy jednotlivý konkrétní člověk. Pokud nešťastný podnikatel či živnostníček lidem pomáhá tím, že nabízí své služby, komu bere práva? Svým zákazníkům? Ti se přeci mohou vybrat. Nemusí si nabízenou službu koupit. Poslanci, který souhlasil s TZ současného znění? Jaké právo mu bylo sebráno? Právo tvořit zákony? Ale deklaruje se, že lidé mají stejná práva a jsou si rovni před zákonem. Jak to, že živnostníček nemá stejné právo jako poslanec a neodhlasoval se obranný zákon proti nespravedlnosti. Pokud mu soudce řekne, že si toho poslance zvolil, tak soudce mlží. Navíc bych někoho, kdo mě poškozuje, jako svobodný člověk mohl odmítnout.
Soudce by měl takového člověka osvobodit, pokud je skutečně nezávislý a je omezen je pouze správností a spravedlností. Za prvé obžalovaný nespáchal nic, co by omezovalo na právech někoho jiného, poslance, vládce, biřice i soudce žijícího z toho, co biřici vyberou. Za druhé není možně hájit práva něčeho, co práva nemá - stát. Nemohl způsobit tedy škodu státu. Jen jednotlivcům, kteří žijí z plodů jeho jednání. To jsou ve skutečnosti ti, co žalují. A žalobce v tu chvíli je člověk, který by se nakonec musel obrátit na poslance. Tedy žalobu vznáší poslanec, který vyžaduje plnění "svého" zákona vytvořeno násilným způsobem většinovým hlasováním.
Tento paragraf by nevedl jednomyslnost rozsudku v tom smyslu, jak uvádí Bruno Leoni. U trestného činu se všichni soudci či poslanci, kteří rozhodují, shodnou a jen obžalovaný často nesouhlasí. V ostatních případech se soudci nesjednotí ani ve vítězně většině. Nesouhlasí každý i z vítězné většiny, když by měl být poškozen. Jinými slovy, i lupič bude rozhořčen, když ho někdo okrade a vyžaduje pro zloděje nejvyšší trest. Právo ne ochranu před zloději by se prosadilo i ve společnosti, kdy by zpočátku byli pouze zloději. Samotný šéf lupičů by jej začal garantovat. Krást lze jen tam, kde je zlodějů méně. Nebo není možnost okrádat nejmocnějšího zloděje, a to tento paragraf zajišťuje. Jediný poškozený zůstává živnostník a jeho zákazníci, jinými slovy společnost. Tento paragraf je protispolečenské ustanovení.

Příště bude § 121 Poškozování spotřebitele

Lidská práva jsou opravdu pro lidi?

2008-05-07T14:45:00.000+02:00

Problém lidských práv mě zajímá a zkusím vyjádřit svůj názor.

1) Nemyslím si, že lidská práva jsou produktem práva (i mezinárodního). Definovali je nějací úředníci OSN, které zastupuje i velice podezřelé státy. Mohou mít právní vzdělání, ale to nemění nic na tom, že je to nelogický cár papíru. A nepomůže, že byla parlamenty odsouhlasená. Proč? Zkusím vysvětlit dále.
2) Myslím si, že i tvoření práva se musí vysvětlit až k jednání jednotlivců, podobně jako např tvorba cen se musí vysvětlit jen jako důsledek jednání jednotlivců.
Bruno Leoni navrhuje jít až k právním nárokům jednotlivců. Každý nárok jednotlivce na druhé lidi má jistou pravděpodobnost, že ho uznají i druzí. Proces tvorby zákony je objevování pravděpodobněji uznatelných práv jednotlivce. Tvorby práva se účastní jednotlivě strany a odborníci jako právníci či soudci. Hledá se či objevuje pravda a o pravdě se nehlasuje. Vzniká právo zaručující mimo jiné dlouhodobou právní jistotu. Což tvorba práva legislativou se jeví jako degenerace tvorby práva a mizí i právní jistota nutná pro rozvoj právní společnosti.
3)Listina lidských práv používá nejasné pojmy jako lidská bytost. Čím je odlišeny od jiných bytosti? Vždyť dneska to vypadá, že i psi a kočky mají lidská práva. Kdo je lidská bytost? Pokud bych jí chápal jako bytost účelově jednající, tedy Ti co vědomým jednáním (tedy i potlačením svých přirozených pudů) směňují svůj neuspokojivý stav za uspokojivější. Potom embryo, malé dítě, pes i kočka není lidská bytost. V lidské společnosti za ně jednají jejich rodiče či u zvířat majitelé. Ti za ně vznáší i právní nároky, pokud je třeba. (Dalo by se aplikovat i na tolik planě diskutované regulační poplatky u lékaře za děti)
4)Listina ignoruje základní fakt našeho bytí: k dosažení našich cílů musíme používat prostředky, z nichž minimálně jeden je vzácný. To znamená, že jeho užitek je omezený. A užitek je to, jak člověk hodnotí příspěvek prostředku k dosažení svého cíle. Proto články o bezplatné lékařské péči či vzdělání nevychází z lidské reality. Natož aby byli spravedlivé. Pokud někdo má právní nárok na bezplatně školství, vznáší tím právní nárok na prostředky jiných lidí a tedy jejich životy. Tito lidé určitě dobrovolně svůj majetek i život nedají pro vzdělání cizího člověka zadarmo. Tedy takto pojatá lidská práva vylučují vlastnická práva. Sice je deklaruje, ale hned je umožňuje zákonem omezit. Ale jakým zákonem? Pokud by tento zákon vznikl cestou hledání práva (pravděpodobněji uznatelných práv), tak je vše v pořádku. Pokud je tento zákon vytvořen rozhodnutím diktátora či poslanci na základě většinového hlasováni, pak takto pojatá lidské práva jsou cárem papíru.
4)Pokud právo není obhajobou lidského života a tedy i majetku jednotlivce, žádná deklarace nezaručí ani nejzákladnější právo. Bez ekonomické svobody jsou všechna tato deklarovaná práva podvod.

Ekonomická svoboda je taková svoboda, že mi nikdo nebrání dosahovat svých cílů, pokud nejednám protispolečensky (nezabíjím, nekradu, nepodvádím). Dokonce mám moc donutit ostatní, aby mě nechali na pokoji. Pokud přesto mě někdo omezuje nad rámec zákonů lidského jednání i zákonů přírody a nemohu se účinně bránit, nejsem svobodný, ale otrok či poddaný. Vlastnictví jednotlivců je nejdůležitější společenská instituce. Na jakém místě a jak okleštěná je obhajoba této instituce v Lidských právech? Tento dokument tedy nehájí společenské jednání a člověka, ale protispolečenké jednání plné konfliktů a válek. Úplný opak toho, o co usiluje. Hájí jen neskutečnou lidskou bytost v neskutečném neekonomickém světě bez vzácných statků, bytost, kterou si konstruují politici a diktátoři.

Dodatek:
Reaguji na diskuzní příspěvek:
"Naopak, pokud bychom "obecná (ne-lidská) práva" přisoudili bytostem se sebeuvědomováním, mohli bychom beze studu mít např. jatka pro novorozeňata a prodávat z nich mladé maso do pokrmů. Když se hlouběji zamyslíme, vskutku bychom nečinili nic objektivně se odlišujícího od zabíjení zvířat(zde však fungují mechanismy, které nás od tohoto jednání odrazují - zachování druhu)."

Nejdřív chci upozornit, že jsem amatér v právu odchován životem v pokleslém právním systému, který od dob starého Říma jenom upadá. Sám se beru s rezervou :-)

Myslím si, že práva nesouvisí se sebeuvědomováním, ale se schopností vznášet právní nároky. Právník nároky se vznáší ne druhé lidi a musí je tedy uznat. Historie práva je jen hledání právních nároků, které mají šanci být pravděpodobně akceptovaná. K tomu je třeba si je uvědomovat. Pokud dítě chápe, že má nárok na život, může vznášet právní nárok na ochranu svého života, ale zároveň ho už nesmí brát jiným. Zvíře ani miminko nejen, že práva nevznášejí, ale neakceptují právní nároky druhých. Vždy je za ně musí vznášet někdo jiný.
Ve středověku se rozhodovalo ne podle věku člověka, ale posuzovalo se, zda dítě chápe svá práva a povinnosti. Pokud se usoudilo, že je schopen rozlišit krádež, nebyl problém ho popravit. Dokonce rodiče měli právo své děti zabít sami. Svatby dětí v nízkém věku dokazují, že pokud děti měly povinnosti a chápaly je, měly i práva.

Možná tehdy lidé brali práva zvířat vážněji než dnešní jemnocitní ochránci zvířecích práv. Kůň, který zabil svého majitele byl potrestán stejně jako pes, který pokousal svého pána. Možná ze z toho titulu ani vlastník zvířete se musel starat o zvíře ne z donucení zákonů. Nevím jak to tehdy chápalo a bylo by to zajímavé zjistit více. V bibli se píše ve smyslu, že i vůl má nárok na stravu za vykonanou práci. Ale to vypadá, že jednotlivec vznesl právní nárok za své zvíře a podle toho sám jednal. Takto ocenil jeho pomoc například při orbě.To je přípustné.
Ale nemám k ničemu z historie nyní prameny, mohu se mýlit.

Člověk se nerodí s lidskými právy. Práva za něj museli vybojovat jiní. Práva nepadají z nebe.

Myslím si, že navzdory úspěchům vědy a techniky, jsme velmi zakrněli i v citu pro právo. Naši předkové nepočítali, že jim pomůže abstraktní právo bez povinností. Dnešní stav, že 14-tiletý zabije někoho jiného a zároveň má právo na ochranu před trestem či sankcí vede jen ke zkáze společnosti. Společnost nemůže být tam, kde není odpovědnost. Není možné jednat protispolečensky a zároveň využívat výhody lidské společnosti. Pokud se společnost nebude bránit, zanikne.

Pokud vznikne deklarace "Lidské povinnosti" pak budu ochoten uznat i deklaraci "Lidská práva", ale po jistých úpravách.

PS. Doporučuji článek od Franka van Dun: http://mises.org/journals/jls/15_4/15_4_1.pdf

Pan Pecina neví ani, co je to cena

2008-05-05T21:45:00.001+02:00

Úvaha k http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=604309&tro5504_0_2

Pan Pecina je zlý člověk. Proč? Protože sloužící člověk by se měl poučit, když něco nefunguje a ubližuje druhým. A antimonopolní zákony jsou z pohledu ekonomie a praxeologie chybné. A pokud přesto někdo, navzdory tomu, že to není možné uhájit a škodí to, hájí, musí být zlý člověk, který má z toho osobní výhody. A je jedno, jestli ty zákony napsal a vymyslel. Nese svou velkou zodpovědnost za zlo páchané proti svobodným lidem. Opak dokáže, že se omluví všem poškozeným a začne dělat něco užitečného. Jako celník Matouš.

Kdyby šel chovat slepice, aby nám ukázal, jaká je jejich "skutečná" cena. Aspoň by se zlevnily. Takhle zasahuje do svobody lidí jako nějaký gestapák. Nikdo přece není povinen chovat slepice a pokud někdo začne za své, pak si může navrhnout cenu jakou chce a domluvit se může taky s kým chce. Pokud si Pecina myslí, že jsou slepice drahé a chovatelé mají "nepřiměřené" zisky, pak proč sám do toho oboru neinvestoval? Přeci by mohl taky vydělat a konkurentům snížit zisky. To je jediná, společensky přijatelná, reakce na možnost velkých zisků v nějaké činnosti. Ale asi by při svých schopnostech slepice prodával dráže a brzo by zkrachoval.
Myslí jak socialista a jedná taky. Nechápe, co je vlastně zisk a co ztráta. Poškozuje jen zákazníky. Ty miliony, co jim násilím vezme, vzal nakonec lidem, kteří s nákupem slepic souhlasili koupí a tak podpořili tyto chovatele a dali jim souhlas, aby pokračovali v chovu. Jestli byli tito chovatele marginální, po zaplacení pokuty zkrachují a lidí svými penězi tak hlasovali zbytečně a navíc se slepice stanou vzácnější a tedy i dražší. Trh zde nezafunguje, je bráněno lidem svobodně a bez překážek vstoupit do možná ziskového odvětví. Ty vybrané miliony jen posílí zvůli státu a poslouží k dalšímu omezení svobody. Ach jo, kdy to lidé konečně pochopí, že socialismus není cestou k blahobytu.

A dodávám: Stát to dělá úplně obráceně jen proto, aby pár úředníků a politiků mělo den mocnější než králové. Lidem ničí úspory a brání jim všemožně vstupu na trh např. zdaněním a jinou šikanou. A tam kde si tito "bohové" na úřadech , myslí, že jsou nepřiměřené ceny (které jen říkají, že o zboží je zájem, ale výrobci nemají dost kapitálu a je nedostatečná výroba) peníze odčerpá do socialistického sektoru pokutami za to, že se lidé pokoušeli optimalizovat výrobu . A současně je investorům bráněno, aby vyrovnali nabídku a poptávku dalšími investicemi do daného oboru. Je to past na prosperitu. Dokonalá cesta k bídě. A soudy toto bezpráví nenapraví, neboť soudci jsou stejně schopní ekonomové jak Marx a Lenin a neví ani co je to cena a jak vzniká.

Typické je, že státem vytvořené a skutečné monopoly jsou v klidu. Proti komu je tedy namířen jeho úřad? Proti soukromníkům a všem zákazníkům. Je to převlečený socialistický plánovací úřad, který rozhoduje kdo bude dodávat na trh a za kolik.
A selhání trhu? Neexistuje. Buď ke směně mizí lidmi dojde nebo nedojde. Pro selhání není místo. Pokud něco selhává, pak pokusy socialistů vytvořit bohatství přerozdělováním již vytvořeného bohatství.

Antimonopolní zákony

2008-05-05T20:10:00.000+02:00

V blogu http://www.leblog.cz/?q=node/222 jsem se snažil právníkům vysvětlit, že nelze o skutečnosti mluvit skrze arbitrální "definice" našich vážených poslanců a úředníků připravující jim podklady. Marně. Ani si ničeho nevšimli. Nedivím se, že naše soudnictví je na tom tak bídně, když nehledá pravdu (právo) předloženého problému a jsou jen "ústa" legislativy. A věří, že tvorba práva je vykonána legislativou. Jako konstruktivismus v ekonomii zničil ekonomické myšlení a tedy i hospodářství, tak konstruktivismus v tvorbě práva zničil myšlení a tedy i právo. Oboji vede ke zkáze společnosti.
Napsal jsem tam:
"Omlouvám se za amatérský vstup. Jen chci odkázat na zajímavé texty o konkurenci a to "Ekonomická harmonizace" od Pascala Salina (http://www.libinst.cz/etexts/salin_harmonie.pdf) a přiblížit můj náhled.

Ukazuje, že tak jak je chápán zákony termín dokonalá konkurence je v podstatě hospodářstvím plánovitým. Někdo mimo tržní jednání určuje co je správná cena, technologie, náklady a pod. Teorie používaná v antimonopolní politice stojí na chybných a nereálných předpokladech, že lidé vše ví a nic nemusí objevovat. Dokonce ví, co neznají a kolik je bude stát odstranění neznalosti. To že někdo objeví někde nedostatek a bez nákladů získá zisk, tyto teorie nikdy nemohou vysvětlit. Pouze konstatují, že je to "nepřiměřený" zisk. A s nimi, zákonodárci, soudci i chudý lid.

Pokud není jasné ani ekonomicky a společensky, co to je trh (objevování nejlepšího uspokojení jednotlivců), společenská hospodářská soutěž a tvorba cen, jak se potom může soud hledající právo odvolávat na chybné teorie? Není to totální selhání soudnictví, že soudí podle "pravd", které se odhlasovali vetšinou (co když je to banda lupičů a navíc menšina podle počtu)? O pravdě se hlasuje? Staří Římané by se asi divili, co jsme s právem a spravedlností udělali."

"V Jiném právu píšete "NSS mi celkem dává smysl (jak právně, tak ekonomicky)." Jak jsem psal výše, ale to co vychází ze zákona o hospodářské soutěži nevychází ze správného pochopení tržního procesu. Zřejmě se pro "právní stromy" nevidí "ekonomický les".

Ekonomicky to smysl nedává, neboť celý model zákona vychází z nereálných předpokladů. V praxi je podle mě tento zákon protiprávní, neboť dopředu nikomu nedává jistotu, zda zpětně ho méně schopná konkurence neudá. U vraždy vím, že jednám protiprávně. Ale zde to nevím. Prodávám svůj majetek jak nejlépe umím a pokud nepodvádím či nepoužívám násilí, pak jednám společensky, nikomu žádná práva neberu. A za co mám být trestán, že lépe složím zákazníkům, kteří dychtí po mém majetku?
Pokud se děje na trhu něco špatně, mělo by na to stačit trestní právo.
Směnu na trhu lze jednoznačně definovat, ale "tržní moc" či "tržní sílu" ne. V zákoně jsou použity vágní termíny. Např. "umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích". Jediné podniky, které nejsou závislé na spotřebitelích jsou státní. Ztráty kryjí z daní nebo "emisí" peněz. Tak proč na ně se nevztahuje tento zákon? Proto tyto definice nemohou být kritériem pro právo.
Je jisté, že těm, kdo aplikují tento zákon, nevadí státní monopoly (monopol na emisi peněz, pošta, zdravotnictví, školství atd). Tam je moc, ale ne tržní. O to více mě to přesvědčuje, že zákon o hospodářské soutěži je protispolečenský nástroj na potlačování svobody a inovací na trhu. A porušuje vlastnická práva.
Asi jste stále neprostudoval Salina. Mohu také doporučit Armentana (http://www.libinst.cz/etexts/armentano.pdf)

Zákon o cenách také s ekonomickými cenami nemá nic společného. Cena je dle Ludwiga von Mises toto: "....Směnnými poměry jsou nyní zpravidla peněžní ceny. Jsou stanoveny v mimořádně úzkých hranicích: na jedné straně hodnocení mezním kupcem a těmi mezními nabízejícími, kteří se zdrží prodeje, a na druhé straně hodnocení mezním prodávajícím a těmi mezními potencionálními kupci, kteří se zdrží nákupu."
Zde nemá co dělat žádné právo kromě práva na vlastnictví a trestního práva pro případ loupeže či podvodu. Cena jako směnný poměr je to kategorie lidské jednání - směny. Co nevyhovuje této definici, není cena. Tedy zákon o cenách zruší cenu, pokud zasáhne do jednání svobodných lidí a nahradí jí poplatkem, výměrem atd. kterými by se zabývat nakonec neměl. Také to není logické. Snad schválně.

Aplikace "hospodářské právo" jen ukazuje, že podvedený či oloupený člověk nemá právně moc šancí uspět. Ostatně i soudnictví placené státem je také monopolem dominantní na trhu záměrně nezávislé na všem, kromě peněz získaných násilím. Taky by se na soudnictví mohla aplikovat uvedená zákonná definice dominantního postavení na trhu.

"Jiné právo" je kvalitní diskuze, ale zdá se mi, že právníci a soudci ztratili ve svém zaujetí legislativními výtvory smysl pro lidskost a spravedlnost a nehledají vlastní smysl tzv. zákonů. Tedy ochranu jednotlivců či skupin společnosti proti nespolečenskému jednání některých jiných jednotlivců či skupin a to i kdyby se schovávali za legitimitu práva."

Dokonalý zákon svobody

Propozice nové ústavy

Člověk, společnost a Bůh

Pojetí práva

Ústava a její význam a omezení

Stát

Složky státu

Změna formy státu – odbourání demokratického zřízení

Bezpečnost a obrana

Spravedlnost

Secese od státu, princip subsidiarity a místní samospráva

Finanční systém a monetární systém

Rámcový scénář bankovní reformy

Další oblasti života a jejich náprava

Církve

Naplnění Zákona dokonalé svobody