Frank van Dun
Křesťanství
Příběh Ježíše Krista zcela oddělený od jeho učení ukazuje a dokazuje těm, kteří věří, že je Bohem, který se stal člověkem, mocné prohlášení: jestliže Bůh byl člověkem, mohl trpět a zemřít v rukou člověka a takové utrpení a smrt přesto není trestem za hřích. Lidé jsou Ti, kteří mají moc způsobovat trápení těm, kteří nebudou akceptovat jejich autoritu a nepodřídí se jim. Ti, kteří žijí a jednají mimo pravidla uložená člověkem, mají dobrý důvod žít ve strachu před ukrutnou a násilnou smrtí. Tento strach není bezdůvodný. Každý v lidském světě, dokonce i Bůh, bude subjektem stejného zacházení. Stále může činit zázraky, které ruší v některých případech kausální zákon hmotného světa, který stvořil, ale nemůže jednat proti Zákonu a zrušit jednání reálných lidí. Ježíš nepřišel odebrat nebo odčinit odpovědnosti lidí, ale přišel je lidem připomenout. Tak Ježíšův příběh zbavil platnosti víru, že světský trest je důkaz hříchu stejně jako průvodní víru, že světská odměna je důkazem bezúhonnosti. Tímto je zlomeno konvenční spojení mezi morálkou a legitimitou zatímco skutečné spojení se Zákonem je znovu potvrzeno.
Život a jednání ve vzdoru k ustanoveným mocným jako takový není hříchem. Příběh Ježíše není o vzdoru jako takovém, je o odporu vůči pravdě a tento druh neposlušnosti má za důsledek hřích. Příběh připomíná těm, kteří si přejí vládnout druhým zneužíváním jejich strachu z utrpení a smrti, že jejich moc je omezena: kdo si zvolí život jako reálná osoba a tedy akceptuje smrt a utrpení – neboť není život bez utrpení a smrti - může zrušit „moc smrti“. Někdo může mučit nebo zabíjet takové osoby, ale nemůže je řídit jako osoby stejně tak jako to, co si životem přivlastnili. Jinak řečeno, reálné osoby unikají se svým životem, berou se ho sebou. Kristus svou smrtí zrušil moc smrti nad životem osoby, ospravedlnil osobní život. Naproti tomu ten, kdo se podrobí strachu z toho, co mu druzí mohou udělat, zříká se svého života jako svého. Ježíš ponechává na ostatních, zda využijí pro sebe příležitost a omezí otroctví a nějaké další formy služebnosti.
Ježíšův příběh prohlašuje, že samotný lidský život není hříšný. V tomto smyslu Ježíšovo utrpení a smrt skutečně zbavila („umyla“, „vyprala“) naše životy od hříchu. Všichni jsme hříšníci různým způsobem a v různé míře, hříchy jsou v tom, co děláme, nikoliv tom, čím jsme. Co děláme, činíme dle volby, ale my nejsme jako hříšníci reálné osoby, které by volili. Jsme hříšní v našich skutcích, nikoliv v naší existenci. Dokonce je možné nenávidět hřích a milovat hříšníky, pečovat o ně a sympatizovat s nimi. Je možné se obrátit k lásce ke druhým jako k sobě samým, ačkoliv pomyslet na to není jednoduché, známe jen jejich skutky. Je to možné kvůli naší znalosti, že sami jsme více, než jen součet našich skutků. Víme, že vedle každého našeho jednání, které jsme učinili, je jiné, které jsme si mohli vybrat místo něj. Proto můžeme odpustit těm, kteří se provinili vůči nám a mít naději odpuštění našich provinění - možná v očích našich bližních ale jistě v očích Boha. Nejsme tím, co činíme, a co my činíme, samo o sobě nevylučuje naše vykoupení.
Smlouva versus vládnutí
Obvykle zřejmé biblické zaměření se na osobní svobodu a odpovědnost odpuzuje mnoho lidí. Na jedné straně ti, pro které je již pouhá myšlenka, že je něco nad nimi, že něco nemají ve své moci, odporná a nenáviděná. Nemohou strpět a připustit ideu, že by měly být odpovědní za někoho jiného dokonce i když někdo nebo něco není jejich. Vidíme je typicky v gnostickém hávu jako vtělení pravého Člověka, jako v dnešní hantýrce zmiňovaná Humanita nebo více pokrytecky jako Demokracie nebo dokonce Věda. Nemohou připustit takovou myšlenku, že to, co je vitální v lidské existenci, není lidským dílem a proto to není žádnou lidskou zásluhou. V jejich mysli taková myšlenka implikuje externí omezení moci Člověka a tedy nespravedlnost z pohledu práv Člověka a to, že nemohou cokoliv, co si přejí.
Na druhé straně někteří jednoduše nemohou akceptovat dvojí břímě a utrpení odpovědnosti, břímě zodpovídání se za své vlastní skutky a často dokonce těžší břímě zdůvodnění držby druhých. Jsou dychtiví odchýlit odpovědnost od člověka k Bohu. Tudíž potřebují věřit, že se věci dějí nikoliv ve shodě se zákonem Boha, ale ve shodě s jeho přímou a nezprostředkovanou vůlí: on a pouze on je odpovědný.
Nedávno jeden můj starý profesor měl interview v televizi. Bývalý jezuita obracející ateisty a socialisty se ho ptal na to, co by řekl Bohu, kdyby se s ním potkal. „Řekl bych mu, že je zbabělec“. Očividně si Boha představoval jako tyranského všemocného vládce a peskoval ho, že nic nekonal v této roli. Jeho mysli je cizí vlastní idea morálního a konstitučního omezení moci, které není vykonáváno dokonce i když jsou k tomu schopnosti a je příležitost tak činit. Přitom ale morální a konstituované omezení moci je ústředním motivem bible: jakoukoliv moc Bůh může mít (a to je něco o čem obyčejně nevíme vůbec nic), není svobodný v intervenování do záležitostí člověka mimo ochrany svých vlastních práv zajištěných v jeho smlouvě s člověkem. Mohl by udělat více, je ale omezen právy pod smlouvou, která ustanovuje a vymezuje svobodu člověka a jeho obdarování Zemí jako jeho doménou svobody za podmínky, že se přesune mimo Zahradu a převezme odpovědnost za svůj život a své skutky.
Od okamžiku kdy Bůh prohlásil, že Adam a Eva se stali „podobní jak my znajíce co je dobré a co je špatné“, vztah mezi člověkem (každou lidskou bytostí) a Bohem je vztahem týkající se rovnosti mezi jinými nezávislými osobami. Protože je mimo otázku vláda rovných nad rovnými, některé druhy kontraktu nebo smluv mezi člověkem a Bohem musí být regulovány jejich vzájemnou součinností. Biblické vysvětlení tento pohled věrně vystihuje. Smlouva a Zákon jsou Bohem zabezpečeny, neporuší je. Proto bychom neměli mít více jiných bohů. Žádný jiný bůh toto nemůže garantovat. Bůh je jako konstituční monarcha, který kraluje, ale nevládne. Jeho základní funkcí je zaujímat své místo ze strachu, že by mohlo padnout do rukou někoho, kdo nejen, že chce kralovat, ale chce i vládnout a tím zničit garance svobody.
Tvrzení, že Bůh by měl dělat to a to a že je zbabělcem jestliže toto nečiní, je zavrženo vším tím, co bible říká o Zákonu. Odmítá vlastní logiku smlouvy a vyměňuje jí vlastními obrazy Boha jako pána a vládce člověka. Ve shodě s touto interpretací je lidské bytí plně odlišné a oddělitelné a skutečně oddělené od společnosti Boha. Lidská existence jako taková je nesmyslná, pokud není částí Boha. Zatímco člověk je pouhá jednotlivá bytost, Bůh sám je celek. Proto Lidé jako části Boha náleží cele jemu. Nemají smysl a účel ale slouží mu. On je jejich pánem a mistrem, jejich velitelem. V tomto pohledu dokonce každé oddělení od Boha člověka zbavuje každého smyslu a vedení životem. Lidé jsou ztraceni. Zde je idea oddělení jako trestu za zločin neposlušnosti, oddělení není osvobozující akt spravedlností ale odmítnutí smysluplného života.
Smluvní interpretace směřuje k respektu Boha a jeho díla, příkazová interpretace směřuje ke sloužení Bohu a dělání Boží práce. V první interpretaci je mravní čistota a ctnost soustředěna na spravedlnost. Hřích je definován jako bytí v neposlušnosti a odporu k základnímu zákonu a ustanovení světa, v určitém bytí neuctivosti k Bohu, např. v předstíraném božství, nahrazováním pravého Boha bohy udělanými lidmi, přivlastnění jeho zásluh nebo dáváním viny na Boha za vlastní selhání. Druhá interpretace soustřeďuje ctnost na podřízenost a poslušnost. Být neposlušný vůči Bohu je typickým hříchem.
Smlouva tedy omezuje Boží zásahy na jednání, která jsou povolená dohodou. Spravedlnost není pouze lidská ctnost ale také Boží. Zákony tedy svazují Boží jednání přinejmenším v tom, jak jsou vztaženy k lidskému osobnímu životu. Může být svobodný v dávání, ale není svobodný v odebírání. Dokonce nemá žádnou jurisdikci v hmotných věcech, které jsou částí toho, co bylo lidem dáno, jeho dary mohou být zákonné pouze v nehmotné přírodě, například v poskytnutí zkušenosti své přítomnosti jednotlivcům nebo v předání vidění o své existenci. V řeči lidu „nevytlouká klín klínem“ a „nebere z jedné kapsy a nedává do druhé“. Nic nekrade, aby druhému zaplatil. Boží intervence není předvídatelná a v žádném případě není důsledkem zákona a principů. Ale ve shodě se smlouvou může Bůh chránit svá práva. Ve všech ostatních věcech je vázán – snad ani fyzicky ale morálně – respektovat lidské volby bez ohledu zda s nimi souhlasí nebo ne. Nepředváděl své postavení, když mluvil k Samuelovi a souhlasil s tím, aby lid měl svého krále, jestliže je to, co potřebují. Okamžitě ale Samuela varuje, že k nim nepřiběhne a neodpoví jim, když budou naříkat jako nemluvňata, dokonce i když budou litovat svou volbu. Bytí svobodných osob dává lidem každé právo učinit vlastní volbu, ale při jednání by si měli být vědomi, že si nemohou vybírat a volit jeho následky.
Smlouva dále nepovoluje žádosti a prosby k Boží vůli ohledně nespravedlnosti jedné osoby vůči jiné osobě. Ve skutečnosti neumožňuje vůbec žádat ve věci žádného lidského jednání. Pouze požadavek k Zákonu prosazuje zákonné právo. Proti tomu pohled interpretace příkazů neklade na Boží jednání žádné restrikce, jestli jsou provedeny Bohem samým nebo v jeho jménu či v jeho zájmu. Staví Boha nad Zákon, nad jakýkoliv zákon. Žádný lidský požadavek proti příkazům Boha není platný, jakkoliv může být dobrý v lidských termínech.
Místo závěru
Clive Staples Lewis ve svém „K jádru křesťanství“ napsal: „Většina z nás skutečně nepřistupuje k tématu za účelem objevit, co křesťanství říká: my k němu přistupujeme v naději nalezení podpory od křesťanství pro pohled naší vlastní strany. Hledáme sjednocení, ve kterém se nabízíme Pánu nebo Soudci“
Stranou od tohoto faktu, že Pán a Soudce jsou stěží totožní, Lewis to obrací. Kolik je těch, kteří přistupují k Bibli a křesťanství v naději, že naleznou Pána, který je pouze přítelem? Kolik je těch, kteří se vzpírají jiným dohodám tak, že nebudou naplněny, kteří nebudou ze sebe shazovat odpovědnost a nebudou se vymlouvat ze závazku odpovědnosti? Jaký je charakter „zahledění se“ do dokonalého zákona svoboda a existence aktéra, který jedná?
neděle 21. března 2010
sobota 6. března 2010
Dokonalý zákon svobody V
Frank van Dun
Desatero – deset přikázání
Biblický problém řádu mezi reálnými osobami má tři části, protože Zákon může rozdělit konflikt a ne-řád ve vztazích mezi nadpřirozenými osobami, mezi lidskými přirozenými osobami a mezi lidskými a nadpřirozenými osobami navzájem. Podíváme se, jak Desatero se vypořádává se s tímto trojným problémem.
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Biblické vysvětlení řeší první část tohoto problému, možný konflikt mezi nadpřirozenými osobami, svým tvrzením o monoteismu. V jeho striktním a absolutním významu, monoteismus je teze, že existuje pouze jediná nadpřirozená osoba, jeden bůh, ačkoliv může být obklopen dalšími nadpřirozenými osobami, které jsou ale závislé osoby (řekněme např. andělé) pod jeho vládou. Slabší forma monoteismu prohlašuje, že je účinný konsensus mezi bohy bez ohledu, kolik jich je, jsou a jednají jako jedna osoba (např. ve shodě modelu Svaté trojice). Ještě slabší forma monoteismu tvrdí, že existuje pouze jediný pravý bůh nebo společenství pravých bohů, připouštějící existenci jednoho nebo více falešných nebo padlých andělů. Ve své relativní nebo antropocentrické podobě, monoteismus trvá na tom, že v každém případě je pouze jeden pravý bůh nebo jedna společnost pravých bohů, kteří mohou cokoliv učinit s lidským světem.
Přesto, toto jsou liché spekulace o nadpřirozené oblasti. Biblický bůh poté, co urovnal záležitosti kolem Adama a Evy, zapečetil přístup ke svým vlastním tajným plánům. O Bohu a jeho místě žádná lidská mysl nemůže nic znát kromě toho, co se Bůh rozhodne zjevit. Část zjevení prostřednictvím tradičních příběhů nás vrací zpět k tomu, co Adam a Eva připomínali ze svých dnů v Zahradě. Žádný z těchto zdrojů nám nedovoluje dělat konečné závěry. Nicméně, je vidět, že Boží místo je říše bez plurality a diverzity, kde není interpersonální konflikt nebo ne-řád. Jestliže existuje hrozba Zákonu, nemá původ na straně Boží. Tento fakt rozšiřuje plnou šíři významu monoteismu.
Samozřejmě, lidská troufalost mít požadavky k Bohu nebo proti Bohu může ohrozit Zákon – řád osob ve světě. Monoteismus nemůže být podpořen Zákonem, jestliže by lidé měli svobodu volby mezi bohy anebo svobodu vytvářet své vlastní bohy či dokonce promítat svou vlastní pluralitu a diverzitu do nadpřirozené oblasti a zatahovat božské do svých vlastních sporů a hádek. Lidé by měli být odolní vůči pokušení vybírat nebo vytvářet své vlastní bohy nebo dávat Bohu nějaké atributy, které osvětluje jejich fantazie nebo omlouvat svou touhu řešit své současné vlastní praktické a teoretické problémy. Jako reálné osoby mají nepochybně moc dělat takové věci, nicméně by měli akceptovat to, že Bůh je ten, kdo je, reálná a svobodná osoba s vlastními právy, nezávislá na lidských preferencích, zájmech a teoriích. Boží pozicí není taková, že je všem „k mání“. A tak první příkaz požaduje na nás, abychom respektovali: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“.
Význam a závaznost prvního přikázání není odvozen pouze z prohlášení formálního monoteismu. Z logiky věci, pouze bůh, který se hodí pro monoteistickou doktrínu, je universální bůh. Bůh, který není žádným fanatickým bojovníkem, může být bohem pro každého muže nebo ženu. Zatímco mohou být lidské osoby více či méně oddáni Bohu, nebo mu nejsou oddáni vůbec, z pohledu Zákona žádná z nich nenáleží Bohu. Všechny jsou reálné osoby, reprezentujíc sami sebe a univerzální bůh je zavazuje k respektování každého jednotlivce v této rovnosti navzájem. Univerzální bůh musí být také bohem, který nenáleží žádné lidské osobě a nepatří mu nic z toho, co patří mužům a ženám kromě respektu k němu jako reálné osobě. Žádná lidská osoba nemá požadavek k božské osobě nebo proti ní. V krátkosti, Bůh zákona musí být bohem svobody, protože svoboda a pouze svoboda je představitelná jako univerzální podmínka řádu ve světě mnoha rozličných (diverzifikovaných) osob a kde jsou zdroje vzácné.
Bez překvapení, bůh Desatera (deseti přikázání) sám sebe identifikuje jako boha svobody: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V tomto kontextu biblického příběhu, kdy Mojžíš přijal Desatero, byla vhodná záminka k připomenutí zbytku Židů jejich osvobození z otroctví v Egyptě. Toto samotné nepodepisuje akci univerzálního boha. Bible ale spojuje Boha deseti přikázání Desatera s Pánem zahrady Eden, s bohem, který je bohem svobody univerzálnějším a základnějším způsobem.
Příběhu o Zahradě musí být rozuměno tak, jak je řečený. Je to příběh ztracené přirozené nevinnosti (která není trestuhodnou ignorancí morální kategorie), překonání dětství a vstup do dospělosti. Je to příběh, ke kterému se každý z nás může přihlásit svou vlastní skutečnou osobní zkušeností.
Jako děti jsme neměli nikdy starost o tom, jaké bude další jídlo. Byla to starost rodičů. Oni nám dávali pokrm a to co jsme potřebovali k nasycení. Strom Života tu vždy byl. Nemuseli jsme nikdy dělat vlastní rozhodnutí, byla udělána pro nás a my jsme pouze udělali to, co nám bylo řečeno. Obecně jsme toto jako děti měli rádi, neboť jsme rádi dělali věci, které jsme před tím nedělali a našim rodičům připadali jako důležité a ceněné a byli potěšení, pokud jsme je dělali správně. Nebylo rozhodující, že nám jejich důležitost nebyla zřejmá, tyto činnosti nám poskytovaly další příležitosti ke hře. Náš dětské hry nám neumožňovaly přijít do styku s poznáním Dobra a Zla. Samozřejmě bylo jasně chápáno, že znalost tohoto typu náležela rodičům a že my to nemůžeme znát lépe. Ovoce Stromu Poznání Dobra a Zla nám bylo zapovězeno.
Mezitím, ačkoliv jsme si jako děti nevšímali ubíhajícího času, vyrostli jsme. Přišla etapa mládí, kdy naši rodiče objevovali, že naše dětské hry, hračky a domácí zvířátka už nás více neuspokojují. Pouze jiná lidská bytost, nedospělá ale přibližně našeho věku, nás může uspokojit. Nepotřebujeme další hračky nebo autority ale potřebujeme někoho k povídání než naslouchání a poslouchání, někoho, jehož odpovědi na naše otázky nejsou autoritativní, které nám nebrání hledání nebo vlastnění našich vlastních odpovědí. Prostě potřebujeme někoho nám rovného. Není nám jasné a pochopitelné, proč bychom neměli jíst zapovězené ovoce ze Stromu Poznání. Místo toho začínáme mít otázky, na které nám nikdo nemůže odpovědět bez určitého typu znalostí, které je umožňuji uspokojit. A tak jsme jedli z toho stromu. Toto byla plně částí našeho dorůstání a začátku dospělosti, ale změnilo to naše životy stejně tak jako změnilo životy našich rodičů a jejich postoje vůči nám.
Adam a Eva jedli ze stromu poznání dobra a zla, protože vyrostli a stali se „jako jeden z nás, znajíce co je dobré a co je zlé“. Pán Zahrady jim dal jejich nezávislost, život na jejich vlastním místě mimu Zahradu. Jako dobrý rodič toto neučinil dříve, dokud jim nedal rady a lekci o strádání a odpovědnosti doprovázející jejich životy. Při odchodu do světa musí vzít na sebe starost o sebe, už nikdy nebudou mít přístup ke stromu Života, který měli volně dostupný tak dlouho, dokud byli dětmi v Zahradě.
Navzdory častým interpretacím o trestu za neposlušnost nebo pýchu, tato epizoda jasně a velkolepě popisuje dramatickou fázi života každé rodiny, která je známa rodičům, jejichž děti dorůstají do dospělosti se svými vlastními práva a rozhodují se dát jim navzdory jejich nezkušenosti svobodu postavit se na vlastní nohy a nalézt jejich vlastní cestu ve světě. Děti nejsou trestány za růst a dospívání, za ochutnání ovoce ze Stromu Poznání dobrého a zlého. Přesto není správně reflektováno jejich následné odmítnutí akceptovat odpovědnost za své jednání a místo preferování přenesení odpovědnosti na někoho jiného – podobně jako Adam zkoušel dávat vinu Evě a Eva zkoušela dávat vinu hadovi. Jestliže z pohledu Adama a Evy vyhnání bylo spojeno se strašnými vyhlídkami a mohlo se jevit jako trest, z Božího pohledu to byl morální imperativ. Adam a Eva se stali „podobni jemu“ se získaným morálním vědomím a vláda nad podobnými osobami nemůže být nikdy spravedlivá. Držet dospělé děti doma pod vládou rodičů by mohlo být nemorálním jednáním a prototypem nespravedlnosti.
Vyhnání ze Zahrady byl akt emancipace. Byl to akt formální i osobní spravedlnosti. Formální spravedlnost vyžaduje slyšení a vysvětlení: nemůže být provedena „bez výstrahy“. Osobní spravedlnost spočívá ve varování, že nic nemůže být více nespravedlivé, než držení jiného pod poručnictví a v péči držitele a přitom držený zná dobro a zlo stejně jako držitel a tím drženého připravit o příležitost řídit si svůj vlastní život.
Na straně Adama a Evy bylo akceptování vyhnání činem mravní síly a statečnosti, protože není nic zbabělejší a ponižující než odmítnutí akceptovat odpovědnost za svůj život v naději pokračovat užívání si bezstarostné existence závislého dítěte. Závislost, podobně jako otroctví, není vhodnou podmínkou dospělosti. Biblický příběh řeší tento problém počátku dospělosti moudrým způsobem, odpovědní rodiče ho vždy vyřešili.
V příběhu o Zahradě je Bůh primárním symbolem otec, jehož příběh připomíná příběh rodiče. Prvně se jeví velký jako vládce domácnosti Zahrada, potom se stává aktivním rádcem, napomínající svůj lid hrozivým a dunivým hlasem a diskutující s nimi dokonce i když to vede k přiznání, že lidé mají pravdu. Později se stáhne do ústraní a bývá slyšen pouze jako tichý slabý hlas. Nakonec více není než jen v paměti: tichý mlčící Bůh, není více v tomto světě, může být pouze vzýván a prošen. Současně je tento příběh příběhem lidské emancipace. Člověk se musí mimo Zahradu učit nosit svá břemena žití svého vlastního života, vyřešit společně životní problémy v míru a harmonii. Přesto konečný formální akt emancipace – učení žít jako náležitá reálná osoba – je dlouhý a obtížný svízelný proces bez žádné garance úspěchu.
Příběh otcovského Boha nápadně ukazuje na velikou podobnost Boha a člověka. Nicméně, je také ukázáno řešení problému konfliktu mezi bohem a člověkem. Vyhnání ze Zahrady a následné uzavření přístupu do ní ponechává Bohu a člověku vlastní doménu nebo říši. Při vyhnání člověka ze Zahrady mu Bůh ponechal svobodu a dal mu Zemi. Zahrada – nebo Nebe - je Boží vlastnictví, Země náleží člověku. Jestliže si navzájem respektují vlastnická práva ve svých vlastních doménách (včetně vlastních osob), potom nebude mezi námi konflikt bez ohledu na to, zda a jak souhlasíme nebo nesouhlasíme se svými názory navzájem. Jestliže budou jednat tak, že budou respektovat svobodu ostatních, pak svoboda je podmínkou pro ty, kteří zákonně náleží sami sobě a pouze sami sobě, bez ohledu na to, v jakém rozsahu mohou obtěžkat svůj život závazky k sobě a ostatním.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Toto přikázání je uvedeno vysvětlením přímo od Boha. „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.
Opět je zde vysvětlení: Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Sám Bůh svobody deklaruje, že je žárlivým bohem. Ti, kteří si myslí, že mohou mít či vytvářet jiného boha pouze sami sebe oklamávají. Ti, kteří nenávidí svobodu a dělají si idoly něčeho, nevyhnutelně přivolají na své děti do „třetí i čtvrté generace“ trest. Tyto věci se dějí takto: sociální a politický systém, který odmítá svobodu lidských bytostí, vypracovává své nejzákladnější právo jako trest. Přesto, trest je relativně krátký, protože takový systém nemá budoucnost, nikam nevede. Vzpomeňme si na Hitlerovo Německo, Maovu Čínu, Sovětský Svaz a jiné současné krátce žijící experimenty politického modlářství. Naproti tomu děti těch, kteří milují svobodu a dbají na svá přikázání, budou zahrnuti milosrdenstvím po „tisíce generací“. Respekt svobody přináší mocný, obnovující cyklus lidského života a útoky na záměry směřující k páchání zla. Destruktivní spirála nezákonného jednání se v budoucnu neuplatní. Tocqueville napsal: „ Člověk, který hledá svobodu všude jinde než v sobě, se narodil pro otroctví“. Dle třetího přikázání lze předpokládat, že stejný trest čeká na ty, kteří berou Boží jméno neuctivě a zbytečně. Milování svobody není to samé co milování pouze slovy. Prázdná a lichá svoboda není vůbec žádnou svobodou. Myslíme na moderní západní intervencionistické a regulující státy. Ve shodě s jejími nařízeními a směrnicemi je demokracie, zbytečná byrokratická paráda, zákonem. Svoboda je život volný od povinností mezi ostatními reálnými osobami, zatímco život pod bohem vytvořeného člověkem – Státem a Totalitarismem - je vystaven neomezenému politickému zasahování.
Dnešní literární myšlenková výbava, která přichází s formální výukou, je skutečně neschopna najít pravdu v zaznamenaných mýtech. Nicméně proti modlářství a namyšlenosti můžeme vyjádřit zákon teoreticky evoluční terminologii, která ukazuje na „sociální evoluci“ závislou na životní cestě. To je ale jen jinak vyjádřeno, že efekt jednání jedné generace se přelévá do životů lidí v dalších generacích. Odklonění od cesty svobody následně vede k předložení účtu nejen těm, kteří se vzdali vlastnictví svobody, ale i ostatním lidem a speciálně těm, kteří přijdou po nich. Osud lidí žijících v dalších generacích významným způsobem závisí na tom, zda si jejich předchůdci cenili nebo pohrdali svobodou.
Je pravda, že Bůh biblických textů uvaluje tresty na děti za špatnosti a nepravosti jejich otců. Není potrestání nevinných za skutky vinných typický prototyp nespravedlnosti? Rovněž není také Bohem udělené milosrdenství dětem pro bezúhonnost jejich otců aktem nespravedlnosti? Odpověď by mohla naznačovat, že bůh bible byla pohádková bytost, řekněme například všemocný kouzelník, schopný kdykoliv činit cokoliv potřebuje a v jakémkoliv rozsahu. Ale biblický bůh takový není. Trest zmiňovaný ve spojení s druhým a třetím přikázáním je negativní, ale nevyhnutelný důsledek lidského jednání. Je podobný takzvanému „trestu“ Adama a Evy, který je ve shodě s morálním imperativem spravedlnosti, a je rozdílný tím, že je ve shodě s kauzálním zákonem. Trest je následek způsobený morálním pádem, vzdání se boha svobody. Bůh netrestá tak, že uvaluje či neuvaluje tresty dle vlastního uvážení. Následky vzdání se svobody, používáni otroctví nebo poddanství a útlaku jsou pevně zabudovány („zadrátovány“) do pletiva světa.
Abychom porozuměli, je třeba si pamatovat, že biblické příběhy spojují boha Deseti Přikázáni – Desatera – nejen s Pánem Zahrady ale také s bohem Genesis 1. Zde je tvůrcem, který odhalil řád prvotního chaosu, vytvořil nebe a zemi, oddělil světlo od tmy a nechal na zemi a v moři i vzduchu Země hemžit žijící tvory. Vše toto bylo dříve, než se objevil lidský druh a vše toto byl Boží dar člověku, když později začal ukazovat svou schopnost pro morální soudy. Tento bůh je personifikace řádu ve vesmíru, jinak řečeno, žádný druh řádu není vytvořen lidmi. Bůh nemá touhu škodit řádu vesmíru vidouc že „vše je dobré“. Člověk se objevil v uspořádaném vesmíru, kdy zákon příčiny a následku již byl ustanoven a aplikován také na něho. Samozřejmě nejdříve byl člověk pouhou hmotou, pouze tvar učiněný z prachu, později se stal žijící bytostí, když mu Bůh vdech život do jeho nozder. Když ho Bůh usadil do své Zahrady, krmil ho, vychovával, učil zkušenosti kultivace půdy, dal mu jinou lidskou bytost jako společníka a nakonec si člověk osvojil morální přirozenost a stal se více než pouhou žijící hmotou hemžící se na Zemi.
Bible nás ujišťuje, že tvůrce vesmíru a otcovský Pán Zahrady je jeden a tentýž bůh. Tedy ačkoliv nás stvořil k „obrazu svému“ není Bůh člověkem. Je a zůstává tím, který byl, tvůrce vesmíru, nikoliv člověkem. Bůh není člověkem a člověk není Bohem, člověk nemůže vytvořit vesmír, nemůže vytvořit člověka. Toto je základní pravda Genesis 1, odmítá kořen hereze, což je záměna Boha a člověka. Proto člověk neodpovídá nebo nemůže požadovat vliv na to, co neudělal a co nemůže udělat. Přesto jako morální bytost každý člověk je svobodný a odpovědný činitel. Ačkoliv si člověk nemůže zvolit být někým jiným než lidskou bytostí a zároveň nemůže zvolit své jednání a jeho následky nezávisle na ostatních, každý člověk je přirozeně svobodný a odpovědný za to, čeho se jeho jednání dotýká. Nikdy tedy není pravda, že Bůh, který není člověkem, je odpovědný za to, co člověk nebo lidé dělají. Svět a lidská přirozenost není „dána“ člověkem. Jsou darem od Boha s tím, že napříště je za ně odpovědný člověk. Jestliže lidské jednání má negativní externality na druhé, většinou na své děti, pak je to jeho odpovědnost, nikoliv Boží.
Našli jsme opět potvrzení ústřední teze, že osobní svoboda a osobní odpovědnost jsou neoddělitelné. Jak bylo ustanoveno před tím, než se člověk objevil na světě, jednáním člověk ve světě působí následky. Jestliže za předpokladu, že takové věci jsou možné, by Bůh zasáhl a připojil by se k lidskému jednání, a i kdyby se následky tohoto zásahu jemu samotnému nebo nějakému člověku líbili, mohl by člověka připravit nejen o odpovědnost ale také i o svobodu. Tím by Bůh přestoupil základní požadavek spravedlnosti.
4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Toto přikázání opět přichází s vysvětlením, zřejmě vloženým: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“
Vysvětlení se zdá být trochu podivné. Bezpochyby odpočinout si po práci je dobrou věcí, ale není přesvědčivý důvod, proč by to měl být zrovna určitý den v sedmidenním cyklu ani není zaručeno, aby šest dní práce bylo dostatečné k udržení sedmi dnů života. Význam čtvrtého přikázání snad leží někde jinde. Připravuje vhodnou cestu k dalšímu přikázání. Jestliže Ježíš řekl „Sobota byla udělána pro člověka a nikoliv člověk pro Sobotu“, pak čtvrté přikázání je prvním, které obrací svou pozornost na povinnosti člověka vůči jinému člověku – zvláště navzájem mezi manželi nebo členy domácnosti, snoubenci, dětmi, otroky a služebníky. Připomíná nám, že ačkoliv práce je nezbytná k životu, je jen a pouze prostředkem a nikoliv důvodem k životu. Pracujeme, abychom žili, nežijeme proto, abychom pracovali.
5. Cti svého otce i matku,
Toto přikázání nám také připomíná naše povinnosti lidských bytostí k jiným lidským bytostem. Podobně jako čtvrté není zákazem, ale jeho forma je pozitivní doporučení. Zatímco zákazy zamezují jednotlivé typy činností, pozitivní příkazy se týkají ducha nebo pozadí motivů, se kterými máme jednat směrem k druhým. Pravděpodobně anticipují ke křesťanskému „naplnění Zákona“, které se týká měně respektu vůči ostatním osobám a jejich vlastních práv a více motivace k lásce k druhým a péče o ně.
6. Nezabiješ.
7. Nesesmilníš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Tato přikázání skutečně definují, nikoliv vyčerpávajícím výčtem či teoretickým způsobem prostřednictvím důvěrně známých příkladů, druhy jednání, kterými jedna osoba připravují druhé o svobodu. Zákon je to, že každá osoba je svobodná, pokud náleží sama sobě a žádné jiné osobě a co zákonně náleží k osobě, nemůže ji být zákonně odňato bez jejího souhlasu s jedinou výjimkou, že spáchá nějaký zločin. Co náleží osobě, náleží jí buď přirozeně (její život) nebo na základě její práce (jeho materiální vlastnictví které vyprodukovala) nebo dohodou či smlouvou (její materiální vlastnictví tak jak jek jej přijala nebo koupila, také jej získává na základě požadavků k druhým osobám, které mají povinnost vůči ní například manželským slibem). Z tohoto důvodu vraždění, kradení a loupení a páchání cizoložství jsou obvykle nezákonné akty. Dokonce i falešné svědectví proti jiné osobě je nezákonné, protože je to útok na její svobodu pod záminkou, že spáchala zločin.
Desáté přikázání ukazuje, že pouhé dychtění a toužení (žádosti, prosby a dychtění) po majetku jiného je nezákonný akt. Navíc toto desáté přikázání nám připomíná to, že žádným, jakkoliv silným, dychtěním nemůže být ospravedlňován nezákonný akt. Ale tím není řečeno, že bychom vůbec neměli být bez žádostí a přání, tím je řečeno, že při respektování Zákona musíme kontrolovat naše touhy a přání.
Desatero – deset přikázání
Biblický problém řádu mezi reálnými osobami má tři části, protože Zákon může rozdělit konflikt a ne-řád ve vztazích mezi nadpřirozenými osobami, mezi lidskými přirozenými osobami a mezi lidskými a nadpřirozenými osobami navzájem. Podíváme se, jak Desatero se vypořádává se s tímto trojným problémem.
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Biblické vysvětlení řeší první část tohoto problému, možný konflikt mezi nadpřirozenými osobami, svým tvrzením o monoteismu. V jeho striktním a absolutním významu, monoteismus je teze, že existuje pouze jediná nadpřirozená osoba, jeden bůh, ačkoliv může být obklopen dalšími nadpřirozenými osobami, které jsou ale závislé osoby (řekněme např. andělé) pod jeho vládou. Slabší forma monoteismu prohlašuje, že je účinný konsensus mezi bohy bez ohledu, kolik jich je, jsou a jednají jako jedna osoba (např. ve shodě modelu Svaté trojice). Ještě slabší forma monoteismu tvrdí, že existuje pouze jediný pravý bůh nebo společenství pravých bohů, připouštějící existenci jednoho nebo více falešných nebo padlých andělů. Ve své relativní nebo antropocentrické podobě, monoteismus trvá na tom, že v každém případě je pouze jeden pravý bůh nebo jedna společnost pravých bohů, kteří mohou cokoliv učinit s lidským světem.
Přesto, toto jsou liché spekulace o nadpřirozené oblasti. Biblický bůh poté, co urovnal záležitosti kolem Adama a Evy, zapečetil přístup ke svým vlastním tajným plánům. O Bohu a jeho místě žádná lidská mysl nemůže nic znát kromě toho, co se Bůh rozhodne zjevit. Část zjevení prostřednictvím tradičních příběhů nás vrací zpět k tomu, co Adam a Eva připomínali ze svých dnů v Zahradě. Žádný z těchto zdrojů nám nedovoluje dělat konečné závěry. Nicméně, je vidět, že Boží místo je říše bez plurality a diverzity, kde není interpersonální konflikt nebo ne-řád. Jestliže existuje hrozba Zákonu, nemá původ na straně Boží. Tento fakt rozšiřuje plnou šíři významu monoteismu.
Samozřejmě, lidská troufalost mít požadavky k Bohu nebo proti Bohu může ohrozit Zákon – řád osob ve světě. Monoteismus nemůže být podpořen Zákonem, jestliže by lidé měli svobodu volby mezi bohy anebo svobodu vytvářet své vlastní bohy či dokonce promítat svou vlastní pluralitu a diverzitu do nadpřirozené oblasti a zatahovat božské do svých vlastních sporů a hádek. Lidé by měli být odolní vůči pokušení vybírat nebo vytvářet své vlastní bohy nebo dávat Bohu nějaké atributy, které osvětluje jejich fantazie nebo omlouvat svou touhu řešit své současné vlastní praktické a teoretické problémy. Jako reálné osoby mají nepochybně moc dělat takové věci, nicméně by měli akceptovat to, že Bůh je ten, kdo je, reálná a svobodná osoba s vlastními právy, nezávislá na lidských preferencích, zájmech a teoriích. Boží pozicí není taková, že je všem „k mání“. A tak první příkaz požaduje na nás, abychom respektovali: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“.
Význam a závaznost prvního přikázání není odvozen pouze z prohlášení formálního monoteismu. Z logiky věci, pouze bůh, který se hodí pro monoteistickou doktrínu, je universální bůh. Bůh, který není žádným fanatickým bojovníkem, může být bohem pro každého muže nebo ženu. Zatímco mohou být lidské osoby více či méně oddáni Bohu, nebo mu nejsou oddáni vůbec, z pohledu Zákona žádná z nich nenáleží Bohu. Všechny jsou reálné osoby, reprezentujíc sami sebe a univerzální bůh je zavazuje k respektování každého jednotlivce v této rovnosti navzájem. Univerzální bůh musí být také bohem, který nenáleží žádné lidské osobě a nepatří mu nic z toho, co patří mužům a ženám kromě respektu k němu jako reálné osobě. Žádná lidská osoba nemá požadavek k božské osobě nebo proti ní. V krátkosti, Bůh zákona musí být bohem svobody, protože svoboda a pouze svoboda je představitelná jako univerzální podmínka řádu ve světě mnoha rozličných (diverzifikovaných) osob a kde jsou zdroje vzácné.
Bez překvapení, bůh Desatera (deseti přikázání) sám sebe identifikuje jako boha svobody: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. V tomto kontextu biblického příběhu, kdy Mojžíš přijal Desatero, byla vhodná záminka k připomenutí zbytku Židů jejich osvobození z otroctví v Egyptě. Toto samotné nepodepisuje akci univerzálního boha. Bible ale spojuje Boha deseti přikázání Desatera s Pánem zahrady Eden, s bohem, který je bohem svobody univerzálnějším a základnějším způsobem.
Příběhu o Zahradě musí být rozuměno tak, jak je řečený. Je to příběh ztracené přirozené nevinnosti (která není trestuhodnou ignorancí morální kategorie), překonání dětství a vstup do dospělosti. Je to příběh, ke kterému se každý z nás může přihlásit svou vlastní skutečnou osobní zkušeností.
Jako děti jsme neměli nikdy starost o tom, jaké bude další jídlo. Byla to starost rodičů. Oni nám dávali pokrm a to co jsme potřebovali k nasycení. Strom Života tu vždy byl. Nemuseli jsme nikdy dělat vlastní rozhodnutí, byla udělána pro nás a my jsme pouze udělali to, co nám bylo řečeno. Obecně jsme toto jako děti měli rádi, neboť jsme rádi dělali věci, které jsme před tím nedělali a našim rodičům připadali jako důležité a ceněné a byli potěšení, pokud jsme je dělali správně. Nebylo rozhodující, že nám jejich důležitost nebyla zřejmá, tyto činnosti nám poskytovaly další příležitosti ke hře. Náš dětské hry nám neumožňovaly přijít do styku s poznáním Dobra a Zla. Samozřejmě bylo jasně chápáno, že znalost tohoto typu náležela rodičům a že my to nemůžeme znát lépe. Ovoce Stromu Poznání Dobra a Zla nám bylo zapovězeno.
Mezitím, ačkoliv jsme si jako děti nevšímali ubíhajícího času, vyrostli jsme. Přišla etapa mládí, kdy naši rodiče objevovali, že naše dětské hry, hračky a domácí zvířátka už nás více neuspokojují. Pouze jiná lidská bytost, nedospělá ale přibližně našeho věku, nás může uspokojit. Nepotřebujeme další hračky nebo autority ale potřebujeme někoho k povídání než naslouchání a poslouchání, někoho, jehož odpovědi na naše otázky nejsou autoritativní, které nám nebrání hledání nebo vlastnění našich vlastních odpovědí. Prostě potřebujeme někoho nám rovného. Není nám jasné a pochopitelné, proč bychom neměli jíst zapovězené ovoce ze Stromu Poznání. Místo toho začínáme mít otázky, na které nám nikdo nemůže odpovědět bez určitého typu znalostí, které je umožňuji uspokojit. A tak jsme jedli z toho stromu. Toto byla plně částí našeho dorůstání a začátku dospělosti, ale změnilo to naše životy stejně tak jako změnilo životy našich rodičů a jejich postoje vůči nám.
Adam a Eva jedli ze stromu poznání dobra a zla, protože vyrostli a stali se „jako jeden z nás, znajíce co je dobré a co je zlé“. Pán Zahrady jim dal jejich nezávislost, život na jejich vlastním místě mimu Zahradu. Jako dobrý rodič toto neučinil dříve, dokud jim nedal rady a lekci o strádání a odpovědnosti doprovázející jejich životy. Při odchodu do světa musí vzít na sebe starost o sebe, už nikdy nebudou mít přístup ke stromu Života, který měli volně dostupný tak dlouho, dokud byli dětmi v Zahradě.
Navzdory častým interpretacím o trestu za neposlušnost nebo pýchu, tato epizoda jasně a velkolepě popisuje dramatickou fázi života každé rodiny, která je známa rodičům, jejichž děti dorůstají do dospělosti se svými vlastními práva a rozhodují se dát jim navzdory jejich nezkušenosti svobodu postavit se na vlastní nohy a nalézt jejich vlastní cestu ve světě. Děti nejsou trestány za růst a dospívání, za ochutnání ovoce ze Stromu Poznání dobrého a zlého. Přesto není správně reflektováno jejich následné odmítnutí akceptovat odpovědnost za své jednání a místo preferování přenesení odpovědnosti na někoho jiného – podobně jako Adam zkoušel dávat vinu Evě a Eva zkoušela dávat vinu hadovi. Jestliže z pohledu Adama a Evy vyhnání bylo spojeno se strašnými vyhlídkami a mohlo se jevit jako trest, z Božího pohledu to byl morální imperativ. Adam a Eva se stali „podobni jemu“ se získaným morálním vědomím a vláda nad podobnými osobami nemůže být nikdy spravedlivá. Držet dospělé děti doma pod vládou rodičů by mohlo být nemorálním jednáním a prototypem nespravedlnosti.
Vyhnání ze Zahrady byl akt emancipace. Byl to akt formální i osobní spravedlnosti. Formální spravedlnost vyžaduje slyšení a vysvětlení: nemůže být provedena „bez výstrahy“. Osobní spravedlnost spočívá ve varování, že nic nemůže být více nespravedlivé, než držení jiného pod poručnictví a v péči držitele a přitom držený zná dobro a zlo stejně jako držitel a tím drženého připravit o příležitost řídit si svůj vlastní život.
Na straně Adama a Evy bylo akceptování vyhnání činem mravní síly a statečnosti, protože není nic zbabělejší a ponižující než odmítnutí akceptovat odpovědnost za svůj život v naději pokračovat užívání si bezstarostné existence závislého dítěte. Závislost, podobně jako otroctví, není vhodnou podmínkou dospělosti. Biblický příběh řeší tento problém počátku dospělosti moudrým způsobem, odpovědní rodiče ho vždy vyřešili.
V příběhu o Zahradě je Bůh primárním symbolem otec, jehož příběh připomíná příběh rodiče. Prvně se jeví velký jako vládce domácnosti Zahrada, potom se stává aktivním rádcem, napomínající svůj lid hrozivým a dunivým hlasem a diskutující s nimi dokonce i když to vede k přiznání, že lidé mají pravdu. Později se stáhne do ústraní a bývá slyšen pouze jako tichý slabý hlas. Nakonec více není než jen v paměti: tichý mlčící Bůh, není více v tomto světě, může být pouze vzýván a prošen. Současně je tento příběh příběhem lidské emancipace. Člověk se musí mimo Zahradu učit nosit svá břemena žití svého vlastního života, vyřešit společně životní problémy v míru a harmonii. Přesto konečný formální akt emancipace – učení žít jako náležitá reálná osoba – je dlouhý a obtížný svízelný proces bez žádné garance úspěchu.
Příběh otcovského Boha nápadně ukazuje na velikou podobnost Boha a člověka. Nicméně, je také ukázáno řešení problému konfliktu mezi bohem a člověkem. Vyhnání ze Zahrady a následné uzavření přístupu do ní ponechává Bohu a člověku vlastní doménu nebo říši. Při vyhnání člověka ze Zahrady mu Bůh ponechal svobodu a dal mu Zemi. Zahrada – nebo Nebe - je Boží vlastnictví, Země náleží člověku. Jestliže si navzájem respektují vlastnická práva ve svých vlastních doménách (včetně vlastních osob), potom nebude mezi námi konflikt bez ohledu na to, zda a jak souhlasíme nebo nesouhlasíme se svými názory navzájem. Jestliže budou jednat tak, že budou respektovat svobodu ostatních, pak svoboda je podmínkou pro ty, kteří zákonně náleží sami sobě a pouze sami sobě, bez ohledu na to, v jakém rozsahu mohou obtěžkat svůj život závazky k sobě a ostatním.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Toto přikázání je uvedeno vysvětlením přímo od Boha. „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.
Opět je zde vysvětlení: Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Sám Bůh svobody deklaruje, že je žárlivým bohem. Ti, kteří si myslí, že mohou mít či vytvářet jiného boha pouze sami sebe oklamávají. Ti, kteří nenávidí svobodu a dělají si idoly něčeho, nevyhnutelně přivolají na své děti do „třetí i čtvrté generace“ trest. Tyto věci se dějí takto: sociální a politický systém, který odmítá svobodu lidských bytostí, vypracovává své nejzákladnější právo jako trest. Přesto, trest je relativně krátký, protože takový systém nemá budoucnost, nikam nevede. Vzpomeňme si na Hitlerovo Německo, Maovu Čínu, Sovětský Svaz a jiné současné krátce žijící experimenty politického modlářství. Naproti tomu děti těch, kteří milují svobodu a dbají na svá přikázání, budou zahrnuti milosrdenstvím po „tisíce generací“. Respekt svobody přináší mocný, obnovující cyklus lidského života a útoky na záměry směřující k páchání zla. Destruktivní spirála nezákonného jednání se v budoucnu neuplatní. Tocqueville napsal: „ Člověk, který hledá svobodu všude jinde než v sobě, se narodil pro otroctví“. Dle třetího přikázání lze předpokládat, že stejný trest čeká na ty, kteří berou Boží jméno neuctivě a zbytečně. Milování svobody není to samé co milování pouze slovy. Prázdná a lichá svoboda není vůbec žádnou svobodou. Myslíme na moderní západní intervencionistické a regulující státy. Ve shodě s jejími nařízeními a směrnicemi je demokracie, zbytečná byrokratická paráda, zákonem. Svoboda je život volný od povinností mezi ostatními reálnými osobami, zatímco život pod bohem vytvořeného člověkem – Státem a Totalitarismem - je vystaven neomezenému politickému zasahování.
Dnešní literární myšlenková výbava, která přichází s formální výukou, je skutečně neschopna najít pravdu v zaznamenaných mýtech. Nicméně proti modlářství a namyšlenosti můžeme vyjádřit zákon teoreticky evoluční terminologii, která ukazuje na „sociální evoluci“ závislou na životní cestě. To je ale jen jinak vyjádřeno, že efekt jednání jedné generace se přelévá do životů lidí v dalších generacích. Odklonění od cesty svobody následně vede k předložení účtu nejen těm, kteří se vzdali vlastnictví svobody, ale i ostatním lidem a speciálně těm, kteří přijdou po nich. Osud lidí žijících v dalších generacích významným způsobem závisí na tom, zda si jejich předchůdci cenili nebo pohrdali svobodou.
Je pravda, že Bůh biblických textů uvaluje tresty na děti za špatnosti a nepravosti jejich otců. Není potrestání nevinných za skutky vinných typický prototyp nespravedlnosti? Rovněž není také Bohem udělené milosrdenství dětem pro bezúhonnost jejich otců aktem nespravedlnosti? Odpověď by mohla naznačovat, že bůh bible byla pohádková bytost, řekněme například všemocný kouzelník, schopný kdykoliv činit cokoliv potřebuje a v jakémkoliv rozsahu. Ale biblický bůh takový není. Trest zmiňovaný ve spojení s druhým a třetím přikázáním je negativní, ale nevyhnutelný důsledek lidského jednání. Je podobný takzvanému „trestu“ Adama a Evy, který je ve shodě s morálním imperativem spravedlnosti, a je rozdílný tím, že je ve shodě s kauzálním zákonem. Trest je následek způsobený morálním pádem, vzdání se boha svobody. Bůh netrestá tak, že uvaluje či neuvaluje tresty dle vlastního uvážení. Následky vzdání se svobody, používáni otroctví nebo poddanství a útlaku jsou pevně zabudovány („zadrátovány“) do pletiva světa.
Abychom porozuměli, je třeba si pamatovat, že biblické příběhy spojují boha Deseti Přikázáni – Desatera – nejen s Pánem Zahrady ale také s bohem Genesis 1. Zde je tvůrcem, který odhalil řád prvotního chaosu, vytvořil nebe a zemi, oddělil světlo od tmy a nechal na zemi a v moři i vzduchu Země hemžit žijící tvory. Vše toto bylo dříve, než se objevil lidský druh a vše toto byl Boží dar člověku, když později začal ukazovat svou schopnost pro morální soudy. Tento bůh je personifikace řádu ve vesmíru, jinak řečeno, žádný druh řádu není vytvořen lidmi. Bůh nemá touhu škodit řádu vesmíru vidouc že „vše je dobré“. Člověk se objevil v uspořádaném vesmíru, kdy zákon příčiny a následku již byl ustanoven a aplikován také na něho. Samozřejmě nejdříve byl člověk pouhou hmotou, pouze tvar učiněný z prachu, později se stal žijící bytostí, když mu Bůh vdech život do jeho nozder. Když ho Bůh usadil do své Zahrady, krmil ho, vychovával, učil zkušenosti kultivace půdy, dal mu jinou lidskou bytost jako společníka a nakonec si člověk osvojil morální přirozenost a stal se více než pouhou žijící hmotou hemžící se na Zemi.
Bible nás ujišťuje, že tvůrce vesmíru a otcovský Pán Zahrady je jeden a tentýž bůh. Tedy ačkoliv nás stvořil k „obrazu svému“ není Bůh člověkem. Je a zůstává tím, který byl, tvůrce vesmíru, nikoliv člověkem. Bůh není člověkem a člověk není Bohem, člověk nemůže vytvořit vesmír, nemůže vytvořit člověka. Toto je základní pravda Genesis 1, odmítá kořen hereze, což je záměna Boha a člověka. Proto člověk neodpovídá nebo nemůže požadovat vliv na to, co neudělal a co nemůže udělat. Přesto jako morální bytost každý člověk je svobodný a odpovědný činitel. Ačkoliv si člověk nemůže zvolit být někým jiným než lidskou bytostí a zároveň nemůže zvolit své jednání a jeho následky nezávisle na ostatních, každý člověk je přirozeně svobodný a odpovědný za to, čeho se jeho jednání dotýká. Nikdy tedy není pravda, že Bůh, který není člověkem, je odpovědný za to, co člověk nebo lidé dělají. Svět a lidská přirozenost není „dána“ člověkem. Jsou darem od Boha s tím, že napříště je za ně odpovědný člověk. Jestliže lidské jednání má negativní externality na druhé, většinou na své děti, pak je to jeho odpovědnost, nikoliv Boží.
Našli jsme opět potvrzení ústřední teze, že osobní svoboda a osobní odpovědnost jsou neoddělitelné. Jak bylo ustanoveno před tím, než se člověk objevil na světě, jednáním člověk ve světě působí následky. Jestliže za předpokladu, že takové věci jsou možné, by Bůh zasáhl a připojil by se k lidskému jednání, a i kdyby se následky tohoto zásahu jemu samotnému nebo nějakému člověku líbili, mohl by člověka připravit nejen o odpovědnost ale také i o svobodu. Tím by Bůh přestoupil základní požadavek spravedlnosti.
4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Toto přikázání opět přichází s vysvětlením, zřejmě vloženým: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“
Vysvětlení se zdá být trochu podivné. Bezpochyby odpočinout si po práci je dobrou věcí, ale není přesvědčivý důvod, proč by to měl být zrovna určitý den v sedmidenním cyklu ani není zaručeno, aby šest dní práce bylo dostatečné k udržení sedmi dnů života. Význam čtvrtého přikázání snad leží někde jinde. Připravuje vhodnou cestu k dalšímu přikázání. Jestliže Ježíš řekl „Sobota byla udělána pro člověka a nikoliv člověk pro Sobotu“, pak čtvrté přikázání je prvním, které obrací svou pozornost na povinnosti člověka vůči jinému člověku – zvláště navzájem mezi manželi nebo členy domácnosti, snoubenci, dětmi, otroky a služebníky. Připomíná nám, že ačkoliv práce je nezbytná k životu, je jen a pouze prostředkem a nikoliv důvodem k životu. Pracujeme, abychom žili, nežijeme proto, abychom pracovali.
5. Cti svého otce i matku,
Toto přikázání nám také připomíná naše povinnosti lidských bytostí k jiným lidským bytostem. Podobně jako čtvrté není zákazem, ale jeho forma je pozitivní doporučení. Zatímco zákazy zamezují jednotlivé typy činností, pozitivní příkazy se týkají ducha nebo pozadí motivů, se kterými máme jednat směrem k druhým. Pravděpodobně anticipují ke křesťanskému „naplnění Zákona“, které se týká měně respektu vůči ostatním osobám a jejich vlastních práv a více motivace k lásce k druhým a péče o ně.
6. Nezabiješ.
7. Nesesmilníš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Tato přikázání skutečně definují, nikoliv vyčerpávajícím výčtem či teoretickým způsobem prostřednictvím důvěrně známých příkladů, druhy jednání, kterými jedna osoba připravují druhé o svobodu. Zákon je to, že každá osoba je svobodná, pokud náleží sama sobě a žádné jiné osobě a co zákonně náleží k osobě, nemůže ji být zákonně odňato bez jejího souhlasu s jedinou výjimkou, že spáchá nějaký zločin. Co náleží osobě, náleží jí buď přirozeně (její život) nebo na základě její práce (jeho materiální vlastnictví které vyprodukovala) nebo dohodou či smlouvou (její materiální vlastnictví tak jak jek jej přijala nebo koupila, také jej získává na základě požadavků k druhým osobám, které mají povinnost vůči ní například manželským slibem). Z tohoto důvodu vraždění, kradení a loupení a páchání cizoložství jsou obvykle nezákonné akty. Dokonce i falešné svědectví proti jiné osobě je nezákonné, protože je to útok na její svobodu pod záminkou, že spáchala zločin.
Desáté přikázání ukazuje, že pouhé dychtění a toužení (žádosti, prosby a dychtění) po majetku jiného je nezákonný akt. Navíc toto desáté přikázání nám připomíná to, že žádným, jakkoliv silným, dychtěním nemůže být ospravedlňován nezákonný akt. Ale tím není řečeno, že bychom vůbec neměli být bez žádostí a přání, tím je řečeno, že při respektování Zákona musíme kontrolovat naše touhy a přání.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)