Dokonalý zákon svobody VI

Frank van Dun

Křesťanství

Příběh Ježíše Krista zcela oddělený od jeho učení ukazuje a dokazuje těm, kteří věří, že je Bohem, který se stal člověkem, mocné prohlášení: jestliže Bůh byl člověkem, mohl trpět a zemřít v rukou člověka a takové utrpení a smrt přesto není trestem za hřích. Lidé jsou Ti, kteří mají moc způsobovat trápení těm, kteří nebudou akceptovat jejich autoritu a nepodřídí se jim. Ti, kteří žijí a jednají mimo pravidla uložená člověkem, mají dobrý důvod žít ve strachu před ukrutnou a násilnou smrtí. Tento strach není bezdůvodný. Každý v lidském světě, dokonce i Bůh, bude subjektem stejného zacházení. Stále může činit zázraky, které ruší v některých případech kausální zákon hmotného světa, který stvořil, ale nemůže jednat proti Zákonu a zrušit jednání reálných lidí. Ježíš nepřišel odebrat nebo odčinit odpovědnosti lidí, ale přišel je lidem připomenout. Tak Ježíšův příběh zbavil platnosti víru, že světský trest je důkaz hříchu stejně jako průvodní víru, že světská odměna je důkazem bezúhonnosti. Tímto je zlomeno konvenční spojení mezi morálkou a legitimitou zatímco skutečné spojení se Zákonem je znovu potvrzeno.

Život a jednání ve vzdoru k ustanoveným mocným jako takový není hříchem. Příběh Ježíše není o vzdoru jako takovém, je o odporu vůči pravdě a tento druh neposlušnosti má za důsledek hřích. Příběh připomíná těm, kteří si přejí vládnout druhým zneužíváním jejich strachu z utrpení a smrti, že jejich moc je omezena: kdo si zvolí život jako reálná osoba a tedy akceptuje smrt a utrpení – neboť není život bez utrpení a smrti - může zrušit „moc smrti“. Někdo může mučit nebo zabíjet takové osoby, ale nemůže je řídit jako osoby stejně tak jako to, co si životem přivlastnili. Jinak řečeno, reálné osoby unikají se svým životem, berou se ho sebou. Kristus svou smrtí zrušil moc smrti nad životem osoby, ospravedlnil osobní život. Naproti tomu ten, kdo se podrobí strachu z toho, co mu druzí mohou udělat, zříká se svého života jako svého. Ježíš ponechává na ostatních, zda využijí pro sebe příležitost a omezí otroctví a nějaké další formy služebnosti.

Ježíšův příběh prohlašuje, že samotný lidský život není hříšný. V tomto smyslu Ježíšovo utrpení a smrt skutečně zbavila („umyla“, „vyprala“) naše životy od hříchu. Všichni jsme hříšníci různým způsobem a v různé míře, hříchy jsou v tom, co děláme, nikoliv tom, čím jsme. Co děláme, činíme dle volby, ale my nejsme jako hříšníci reálné osoby, které by volili. Jsme hříšní v našich skutcích, nikoliv v naší existenci. Dokonce je možné nenávidět hřích a milovat hříšníky, pečovat o ně a sympatizovat s nimi. Je možné se obrátit k lásce ke druhým jako k sobě samým, ačkoliv pomyslet na to není jednoduché, známe jen jejich skutky. Je to možné kvůli naší znalosti, že sami jsme více, než jen součet našich skutků. Víme, že vedle každého našeho jednání, které jsme učinili, je jiné, které jsme si mohli vybrat místo něj. Proto můžeme odpustit těm, kteří se provinili vůči nám a mít naději odpuštění našich provinění - možná v očích našich bližních ale jistě v očích Boha. Nejsme tím, co činíme, a co my činíme, samo o sobě nevylučuje naše vykoupení.

Smlouva versus vládnutí

Obvykle zřejmé biblické zaměření se na osobní svobodu a odpovědnost odpuzuje mnoho lidí. Na jedné straně ti, pro které je již pouhá myšlenka, že je něco nad nimi, že něco nemají ve své moci, odporná a nenáviděná. Nemohou strpět a připustit ideu, že by měly být odpovědní za někoho jiného dokonce i když někdo nebo něco není jejich. Vidíme je typicky v gnostickém hávu jako vtělení pravého Člověka, jako v dnešní hantýrce zmiňovaná Humanita nebo více pokrytecky jako Demokracie nebo dokonce Věda. Nemohou připustit takovou myšlenku, že to, co je vitální v lidské existenci, není lidským dílem a proto to není žádnou lidskou zásluhou. V jejich mysli taková myšlenka implikuje externí omezení moci Člověka a tedy nespravedlnost z pohledu práv Člověka a to, že nemohou cokoliv, co si přejí.

Na druhé straně někteří jednoduše nemohou akceptovat dvojí břímě a utrpení odpovědnosti, břímě zodpovídání se za své vlastní skutky a často dokonce těžší břímě zdůvodnění držby druhých. Jsou dychtiví odchýlit odpovědnost od člověka k Bohu. Tudíž potřebují věřit, že se věci dějí nikoliv ve shodě se zákonem Boha, ale ve shodě s jeho přímou a nezprostředkovanou vůlí: on a pouze on je odpovědný.

Nedávno jeden můj starý profesor měl interview v televizi. Bývalý jezuita obracející ateisty a socialisty se ho ptal na to, co by řekl Bohu, kdyby se s ním potkal. „Řekl bych mu, že je zbabělec“. Očividně si Boha představoval jako tyranského všemocného vládce a peskoval ho, že nic nekonal v této roli. Jeho mysli je cizí vlastní idea morálního a konstitučního omezení moci, které není vykonáváno dokonce i když jsou k tomu schopnosti a je příležitost tak činit. Přitom ale morální a konstituované omezení moci je ústředním motivem bible: jakoukoliv moc Bůh může mít (a to je něco o čem obyčejně nevíme vůbec nic), není svobodný v intervenování do záležitostí člověka mimo ochrany svých vlastních práv zajištěných v jeho smlouvě s člověkem. Mohl by udělat více, je ale omezen právy pod smlouvou, která ustanovuje a vymezuje svobodu člověka a jeho obdarování Zemí jako jeho doménou svobody za podmínky, že se přesune mimo Zahradu a převezme odpovědnost za svůj život a své skutky.

Od okamžiku kdy Bůh prohlásil, že Adam a Eva se stali „podobní jak my znajíce co je dobré a co je špatné“, vztah mezi člověkem (každou lidskou bytostí) a Bohem je vztahem týkající se rovnosti mezi jinými nezávislými osobami. Protože je mimo otázku vláda rovných nad rovnými, některé druhy kontraktu nebo smluv mezi člověkem a Bohem musí být regulovány jejich vzájemnou součinností. Biblické vysvětlení tento pohled věrně vystihuje. Smlouva a Zákon jsou Bohem zabezpečeny, neporuší je. Proto bychom neměli mít více jiných bohů. Žádný jiný bůh toto nemůže garantovat. Bůh je jako konstituční monarcha, který kraluje, ale nevládne. Jeho základní funkcí je zaujímat své místo ze strachu, že by mohlo padnout do rukou někoho, kdo nejen, že chce kralovat, ale chce i vládnout a tím zničit garance svobody.

Tvrzení, že Bůh by měl dělat to a to a že je zbabělcem jestliže toto nečiní, je zavrženo vším tím, co bible říká o Zákonu. Odmítá vlastní logiku smlouvy a vyměňuje jí vlastními obrazy Boha jako pána a vládce člověka. Ve shodě s touto interpretací je lidské bytí plně odlišné a oddělitelné a skutečně oddělené od společnosti Boha. Lidská existence jako taková je nesmyslná, pokud není částí Boha. Zatímco člověk je pouhá jednotlivá bytost, Bůh sám je celek. Proto Lidé jako části Boha náleží cele jemu. Nemají smysl a účel ale slouží mu. On je jejich pánem a mistrem, jejich velitelem. V tomto pohledu dokonce každé oddělení od Boha člověka zbavuje každého smyslu a vedení životem. Lidé jsou ztraceni. Zde je idea oddělení jako trestu za zločin neposlušnosti, oddělení není osvobozující akt spravedlností ale odmítnutí smysluplného života.

Smluvní interpretace směřuje k respektu Boha a jeho díla, příkazová interpretace směřuje ke sloužení Bohu a dělání Boží práce. V první interpretaci je mravní čistota a ctnost soustředěna na spravedlnost. Hřích je definován jako bytí v neposlušnosti a odporu k základnímu zákonu a ustanovení světa, v určitém bytí neuctivosti k Bohu, např. v předstíraném božství, nahrazováním pravého Boha bohy udělanými lidmi, přivlastnění jeho zásluh nebo dáváním viny na Boha za vlastní selhání. Druhá interpretace soustřeďuje ctnost na podřízenost a poslušnost. Být neposlušný vůči Bohu je typickým hříchem.

Smlouva tedy omezuje Boží zásahy na jednání, která jsou povolená dohodou. Spravedlnost není pouze lidská ctnost ale také Boží. Zákony tedy svazují Boží jednání přinejmenším v tom, jak jsou vztaženy k lidskému osobnímu životu. Může být svobodný v dávání, ale není svobodný v odebírání. Dokonce nemá žádnou jurisdikci v hmotných věcech, které jsou částí toho, co bylo lidem dáno, jeho dary mohou být zákonné pouze v nehmotné přírodě, například v poskytnutí zkušenosti své přítomnosti jednotlivcům nebo v předání vidění o své existenci. V řeči lidu „nevytlouká klín klínem“ a „nebere z jedné kapsy a nedává do druhé“. Nic nekrade, aby druhému zaplatil. Boží intervence není předvídatelná a v žádném případě není důsledkem zákona a principů. Ale ve shodě se smlouvou může Bůh chránit svá práva. Ve všech ostatních věcech je vázán – snad ani fyzicky ale morálně – respektovat lidské volby bez ohledu zda s nimi souhlasí nebo ne. Nepředváděl své postavení, když mluvil k Samuelovi a souhlasil s tím, aby lid měl svého krále, jestliže je to, co potřebují. Okamžitě ale Samuela varuje, že k nim nepřiběhne a neodpoví jim, když budou naříkat jako nemluvňata, dokonce i když budou litovat svou volbu. Bytí svobodných osob dává lidem každé právo učinit vlastní volbu, ale při jednání by si měli být vědomi, že si nemohou vybírat a volit jeho následky.

Smlouva dále nepovoluje žádosti a prosby k Boží vůli ohledně nespravedlnosti jedné osoby vůči jiné osobě. Ve skutečnosti neumožňuje vůbec žádat ve věci žádného lidského jednání. Pouze požadavek k Zákonu prosazuje zákonné právo. Proti tomu pohled interpretace příkazů neklade na Boží jednání žádné restrikce, jestli jsou provedeny Bohem samým nebo v jeho jménu či v jeho zájmu. Staví Boha nad Zákon, nad jakýkoliv zákon. Žádný lidský požadavek proti příkazům Boha není platný, jakkoliv může být dobrý v lidských termínech.

Místo závěru

Clive Staples Lewis ve svém „K jádru křesťanství“ napsal: „Většina z nás skutečně nepřistupuje k tématu za účelem objevit, co křesťanství říká: my k němu přistupujeme v naději nalezení podpory od křesťanství pro pohled naší vlastní strany. Hledáme sjednocení, ve kterém se nabízíme Pánu nebo Soudci“

Stranou od tohoto faktu, že Pán a Soudce jsou stěží totožní, Lewis to obrací. Kolik je těch, kteří přistupují k Bibli a křesťanství v naději, že naleznou Pána, který je pouze přítelem? Kolik je těch, kteří se vzpírají jiným dohodám tak, že nebudou naplněny, kteří nebudou ze sebe shazovat odpovědnost a nebudou se vymlouvat ze závazku odpovědnosti? Jaký je charakter „zahledění se“ do dokonalého zákona svoboda a existence aktéra, který jedná?