Frank van Dun
Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá,
takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná,
ten bude blahoslavený pro své skutky.
Jakub 1,25
Svoboda, v určitém smyslu slovo jako každé druhé, je ústředním tématem Bible, Starého Zákona stejně jako Nového Zákona. Křesťanští teologové během středověku rozpracovali toto téma do doktríny přirozeného práva svobody jednotlivců nebo přirozených osob a připravili morální a intelektuální baštu proti pronikání a šíření moderního státu do světa. Tradice klasického liberalismu a libertinismus v západním politickém myšlení od Johna Lockeho přes americké „otce zakladatele“ k Fridrichu Hayeku a Murray Rothbardu má nesmírný dluh vůči Tomáši Aquinskému, Jeanu Gersonovi, Franciscu de Vitoriovi, Juanu de Marianu a Batholomé de la Casasu. Nikoliv náhodou ke konci devatenáctého století křesťanství a klasický liberalismus spolu rychle spolu směřují do hlubokého úpadku a zvláště do globálních evropských válek ve dvacátém století. V těchto letech masová demokracie a nacionální účelová opatření přivodily předpoklady ke změně ústavních omezení politické moci. Úpadek nebyl zastaven - dokonce se urychlil - když křesťané a liberálové začali přijímat „sociální doktríny“ a obhajovat sociální politiky tak, že vytvářejí dojem, že není spasení mimo stát.
Nemáme ale záměr popisovat historické spojitostí mezi klasickým liberalismem a křesťanstvím. Místo toho zkusíme vytknout jejich důležité společné koncepty osobní svobody a sledovat jejich roli v některých ústředních příbězích Bible, jejichž záměrem je podat přímou zprávu o skutcích a slovech Boha nebo Ježíše Krista. Nezabýváme se příběhy o Židech nebo zprávami o tom, co proroci a apoštolové říkali o smyslu a významu božských slov a skutků. Jsou důležité, jak rozuměli židovským a křesťanským tradicím, ale jsou historickým vyjádřením a použitím náboženských přesvědčení spíše než interpretací příběhů, které odkazují na tyto víry. Ještě méně se chceme zabývat doktrínami a vyznáními vypracovaných mnohem později teology a bohem či jinak inspirovanými muži a ženami ačkoliv dokonce pro mnoho křesťanů mohou být centrální částí toho, jak sami mohou definovat křesťanství.
Bible vypráví příběh neočekávaného, plný zápletek a zvratů. Prezentuje svou pravdu ve svých centrálních mýtech. K nim musíme obrátit pozornost, pokud potřebuje upřít svůj zrak na dokonalý zákon svobody, o kterém mluví Jakub, bez toho, abychom se museli brodit mořem komentářů biblických vědců a teologických výkladů. Jejich teorie a interpretace přicházejí a odcházejí se způsobem práce s biblí, které je tvoří. Ani Bůh ani Kristus není dostupný pro veřejné komentování, korigování nebo vyvrácení důkazů odpůrce. Ale příběhy jsou zde, vždy se k nim můžeme vracet.
Při odkazování na mýty nemůžeme být přezíraví. Mýty mohou být pokladnicí moudrosti a pravdy dokonce, i když jsou nevyvratitelné důkazy, že příběh, který je nám vyprávěn, nekoresponduje se skutečnou událostí. Jejich pravdy jsou v jejich vyprávění, nikoliv v jejich prvcích bez ohledu jak tyto prvky korespondují s pozorovatelnými věcmi a jevy. Můžeme použít důvěrně známé rčení: mýty mohou být pravdivé ve světě bez přítomnosti pravdy ve světě.
Pravda a komunikace
Uvědomujeme si, že křesťanství je komplex historických fenoménů, které zahrnují mnoho věků, osob, hnutí a institucí a mnoho různých konfliktů vyznání a doktrín. Křesťanství v historii podněcovalo, bránilo a bylo spojeno s mnoha sociálními a politickými hnutími a režimy. Zabývalo se mnoha spory, často se účastnilo na opačných stranách při řešení stejného problému. Kolem otázky lidské svobody bylo v historii mnoho sporů, ve kterých křesťané velmi přispěli k věci svobody, ale také bylo mnoho sporů, často těch samých, ve kterých křesťané nic neprosadili a dokonce byli proti tomu. Jestliže si všimneme, co křesťané dělají nebo říkají či dělali nebo říkali, zjistíme, že to co křesťané říkali o svobodě, není hrozně obtížné ale spíše zmatené než poučné.
Bez ohledu na to, co křesťané říkali a dělali, je taková věc jako „křesťanství samo o sobě“? Jestli je, musí být hledáno v biblických příbězích o Ježíši, v Evangeliích spíše než v ostatních rukopisech nebo v pozdějších tradicích. Říkají nám, že tvrdil, že je a byl Synem Boha. Kristus, který přišel žít a umřít jako člověk. Podávají zprávu o jeho vztazích, skutcích a slovech a nenechávají nás na pochybách, že upřednostňoval řeč v parabolách a krátkých vtipech. Některé jeho skutky jsou zázračné v malém, většinou lidském rozsahu, týkají se nějakého jednotlivce v čase, nějaký ryby, několik bochníků chleba. Evangelia nevysvětlují, proč se zjevil tu a tam, na periférii velké říše, mezi lidmi s dlouhou a nesnadnou historií. Přesto často odkazoval k historii a náboženským praktikám těchto lidí, kterým připravil vše potřebné, aby jim ze svatých knih Židů přinesl smysl o tom málu, co o něm říkaly. Rozhodně prohlašoval, že je Synem Boha, o kterém svědčily mezi mnohými jinými slovy a skutky tyto knihy. Sám ale nenapsal žádné záznamy. Máme několik stručných záznamů o jeho krátkých, ale dramatických, veřejných zjevení určených pro určité jedince, obracejících se v určitém čase k hrstce následovníků. Žádný z těch, kteří ho slyšeli, jej skutečně neposlechli. Přesvědčit ostatní se zdá o několik stupňů obtížnější než provádění zázraků. Je to nepravděpodobné?
Ve shodě s mýty Starého Zákona, Bůh postupně vystupoval s rozdílným způsobem veřejného života na Zemi. Dokonce v Zahradě Eden, ačkoliv to nebylo v historických časech ale v mytickém, byl více slyšen než viděn. Později, pokud se vůbec zjevil, se ukázal jednotlivci v nějakém čase a dokonce spíše v chomáčku kouře nebo v mracích nebo ve snu než v řádné návštěvě světa, který stvořil. Podobně Kristus, nezanechal žádné písemné záznamy a také si přál být slyšen a poslouchán. Toto je problém.
Na rozdíl od Krista Bůh při svých volbách nebo při misích nebyl omezen limity lidské osoby. Samozřejmě jsou podány zprávy, že uskutečnil několik prozaických otřásajících aktů. Proč tedy hovořil, jako kdyby byl spoután? Proč vzhledem své očekávané nadpřirozené moci nepoužil měsíce v úplňku jako nástěnku pro své příkazy a pro další komunikaci? Proč postupoval způsobem, kdy nějaký člověk strávil dny rytím do kamene za podmínek, které by neschválil žádný pracovní inspektor, a byla k nahlédnutí jen jedna kopie přikázání, která byla roztříštěna, a další byla ztracena? Otázky jako tyto ukazují na úplnou a naprostou nepravděpodobnost příběhu. Pomlouvači biblického náboženství mohou o tomto sestavit mnoho přesvědčivých sporů, zatímco zastánci neústupně trvají na nepodmínečném a neracionálním vyžadování akceptace: Credo quia absurdum.
Jestliže vezmeme do úvah, že tyto příběhy jsou součástí mytologie, tyto otázky se stávají nepatřičnými a dětskými. Mýtům musí být porozuměno v jejich vlastních termínech. Měli bychom vidět extrémní ekonomii božských zásahů a komunikace a jejich většinou soukromý a tajný, k jejich příjemcům často obtížný, charakter jako podstatnou část příběhu – samotné zprávy. Bůh přímo mluví pouze k několika málo jednotlivcům a nikoliv k anonymním davům nebo k abstrakcím jakou je Lidstvo. Pravdy vstupují do světa lidí skrze individuální myšlení. Nestanou se pravdami lidstva božským zásahem ale lidským snažením a úsilím.
Už ve starých knihách bible je jasné, že s několika málo výjimkami jsou všichni aktéři dávno mrtví, lidé budou muset postupovat jen podle toho, co mají z doslechu a druhé ruky a proto vždy musí pro sebe rozsuzovat, zdali to, co slyší, je autentické nebo výmysl. Zde je zde prostor pro spoustu pochybností, ale je naší odpovědností vyřešit naše pochybnosti. Lidská svoboda a lidská odpovědnost v tomto smyslu nejsou pouze jen teoretické názory, ve kterých se můžeme naučit číst co Bůh a Kristus říkali o sobě; patří mezi pragmatické předpoklady způsobu mluvení a jednání těchto nadpřirozených bytostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat