Dokonalý zákon svobody III

Frank van Dun

Mezi osobami

Bibli nemůžeme číst bez povšimnutí jednoho dramatického aspektu. Její příběhy jsou téměř bez výjimky o jednotlivých osobách s vlastní osobností, dovednostmi a prohřešky, ambicemi, nadějemi a obavami, hovoří o interakcích s příbuznými, přáteli, nepřáteli a cizinci. Navzdory svým speciálním rolím a navzdory své nadpřirozené a zázračné svatozáři jsou jedinečně svoji, dokonce i Bůh a Kristus, když činí svá zjevení, nejsou ničím, jestliže nejsou podobní živým. Biblická strategie interpretace je literární: ukazuje, ale neříká. Dokonce mimo několik málo výjimek nám ukazují její příběhy smysl skrze jednání určitých lidských bytostí. Ačkoliv Bůh se účastní, aniž by v každém příběhu vždy mluvil, je bezprostředně zaměřen na nějako lidské jednotlivce nebo skupiny lidí, od Adama k prorokům, k Ježíši a apoštolům. V tomto smyslu je bible příběh člověka. Nikoliv člověka jako agregaci či abstrakci nebo společnému jmenovateli ale každého muže a ženy jako individua, jednotlivce. Bible je příběh světa a svět je hustá síť vztahů mezi osobami.

Ačkoliv je v Bibli názorně vykreslen ne-řád a zmatek ve světě, Biblický příběh nám nikdy nedovolí zapomenout, že Zákon, řád tohoto světa, vytvořil a ustanovil Bůh. Zákon je řádem osob, speciálně reálných osob, která mají „svá vlastní práva“. Jejich osobnost je jejich vlastní. Maji skutečnou schopnost reprezentovat sami sebe ve světě a skutcích, činit vlastní vůli, mluvit a odpovídat za sebe a vydávat počet za své vlastní skutky. Jako reálné osoby reálně neboli zákonně náleží sami sobě.

Biblický svět implikuje rozdílnost u reálných osob mezi přirozenými a nadpřirozenými osobami a u nich snad mezi božskými osobami, andělskými osobami a ďábly. Implikuje duální a dichotomickou realitu: co je reálné, může být přirozené nebo nadpřirozené, ale nemůže být obojí. Přirozená osoba náleží sama sobě přirozeně, dle přírody, svou fyzickou konstitucí, schopností reprezentovat sebe sama ve světě a skutcích, odpovědností a vydání počtu za své skutky. Navíc, protože v biblickém pohledu na svět je příroda jako dílo Boží předpokladem Zákona, co náleží přirozeně osobě, náleží jí zákonně. V biblickém pohledu je pouze lidská osoba přirozenou. Nadpřirozená osoba také náleží sama sobě, ale nikoliv pro svou přírodní konstituci nebo přirozenost. Ona náleží sama sobě nadpřirozeně. My nevíme, co to znamená, ale ve shodě s biblí víme nejméně toto: Je něco podobného mezi bohem a ostatními nadpřirozenými nebo přirozenými osobami, všechny byly stvořeny „k obrazu Božímu“.

Přirozený Zákon, řád mezi přirozenými osobami, je část Zákona. Je to důležitá část nikoliv proto, že jsme přirozenými osobami, a je nás takových mnoho, ale hlavně pro logické a epistemologické důvody. Nemůžeme najít smysl Zákona, jestliže nemůžeme najít smysl Přirozeného Zákona. Navíc, protože můžeme identifikovat přirozené osoby, jejich vtělení a skutky, můžeme aplikovat ideje Přirozeného Zákona v tomto světě tak, jak je vidíme a zakoušíme. Můžeme rozeznat, jak lidé respektují či nerespektují přirozený řád tohoto světa, jeho Přirozeného Zákona.

V pohledu logiky, reálné osoby stojí v protikladu k imaginárním, umělým, vymyšleným a falešným osobám. Imaginární osoby nejsou reálnými osobami, nejsou součástí Zákona. Ony nenáležejí sami sobě a musí náležet nějaké jiné reálné osobě (osobám). Ony nejsou sami za sebe odpovědné. Nemohou vydávat počty za své skutky. Některé jiné osoby to musí za ně udělat.

Je ještě jeden užitečný kontrast mezi přirozenými osobami a umělými osobami. Umělé osoby v ničem nenáleží přirozeně a analogicky dle biblické logiky ani nadpřirozeně sami sobě. Jsou imaginárními osobami, které v ničem nenáleží sami sobě. Přesto o nich často mluvíme jako o reálných osobách. Měli bychom ale říkat, že náleží sami sobě umělým způsobem, např. úmluvou, domluvou nebo smlouvou. Proto naše úmluvy či smlouvy nejsou součástí Zákona. Proto umělé osoby nemají místo v Zákoně. Místo ale mají v nějakém řádu úmluvy či smlouvy („pozitivní zákon“ či konkrétní legální systém). Například určitý legální systém může tvrdit, že zvířata nebo společnosti náleží sami sobě. V tomto systému jsou zvířata či společnosti „legálně reálné“. Přesto, nikdy nejsou skutečnými reálnými osobami, neboť zvířata ani společnosti nemají dostatek přirozených nebo nadpřirozených schopností reprezentovat sami sebe; některá přirozená osoba (osoby) je musí zastupovat. Jsou nanejvýše umělými osobami. To samé ale platí i pro samotný legální systém, když požaduje pro sebe suverenitu. Bez reprezentace reálných osob je takový systém prázdnou skořápkou. Toto je na legálním pozitivismu špatné. Legální pozitivizmus hypostazuje umělé osoby, aby odmítl skutečnost, že přirozené osoby mají zákonná práva a závazky nezávisle na nějakém sociálním či legálním systému.

Skutečnost, že Zákon obsahuje obojí božské a přirozené či lidské osoby je podpořeno Desaterem, které je snad centrálním prvkem biblického příběhu. Desatero odkazuje pouze na reálné osoby, skutečného boha a individuální lidské osoby. Navíc zmiňuje pouze jejich schopnosti jako schopnosti „privátních osob“, jako jsou jednotlivci mezi podobnými jednotlivci a sousedy, jako manželé či členové rodiny, v jejich vztazích s partnery, dětmi, s těmi, kdo žijí v jejich domech a samozřejmě s jejich vztahy s Bohem.

Mimo rodinu a domácnost Desatero neodkazuje k určitým společnostem a organizacím, politickým, sociálním, ekonomickým či jiného druhu. Neoslovuje lidi jako držitele nějaké pozice ve společnosti a neodkazuje na jejich role a funkce a závazky nebo práva která jsou připojena k takové definované společnosti. Organizace (státy, říše, společnosti a korporace, církve, kluby a další „společnosti“) a organizační pozice (Faraon, Vláda, Občan, Diktátor, Ministr Financí, Městské Zastupitelstvo, Biskup, Jáhen a ostatní personifikované sociální pozice) nejsou částí Zákona. Jsou to formy jednání, pravidly definované způsoby dělání věcí. Toto je důvod, proč jsou jednoduše personifikovány a jsou považovány za osoby. Myslí jako osoby, dělají věci a říkají o nich, mají zájmy, cíle, preference a tak dále. Přesto nejsou přirozenými osobami ale umělými. Jejich existence a funkce záleží pouze na vůli či nevůli lidských osob je podporovat. Proto má Zákon stále plnou závaznost pro lidi ve všech časech bez ohledu v jaké jsou organizaci či jakou obsadili sociální pozici.

Člověk, který příjme účast ve společnosti jako ředitel nebo členství v nějaké organizaci, je stále reálnou osobou. Organizační, institucionální či sociální role, kterými je legálně definována jeho pozice v takové společnosti, nesvazují člověka jako takového; mají dopady pouze skrze jeho pozici. Jeho pozice je součástí společnosti, on sám nikoliv. Jeho existence reálné osoby nezávisí na tom, jakou má pozici ve společnosti. Jako reálná osoba vždy zůstává součástí Zákona, řádu skutečných vztahů mezi osobami bez ohledu na jeho pozici, roli nebo funkci v nějaké společnosti či organizaci. Pouze Zákon je univerzální. Pozitivní legální systém je jen lokální a dočasné speciální uspořádání, které může nebo nemusí být zákonné, ale nikdy nemůže být zákonné jako takové. Socialisté, kteří věří, že sociální řád – řád jakékoliv společnosti uskutečňující své představy – nahrazuje Zákon reálných osob, vybočuje z biblického pohledu. Není něco takového jak „universální společnost“ stejně jako neexistuje věc jako „universální člověk“.

Někteří lidé říkají, že pouze přirozené osoby jsou skutečné a tedy nadpřirozené osoby jsou imaginární, i když dohodou nebo úmluvou mohou mít v systému pozitivního práva status legální reálné osoby. Dokonce, i když mají legální status reálné osoby v některém dohodnutém řádu, nejsou to samé jako existence reálné osoby, protože lidské osoby musí zástupně jednat jako reprezentanti legálně rozpoznaných božských osob. Samozřejmě tento pohled, který dovozuje, že božské osoby nejsou osobami s „vlastními právy“, není slučitelný s biblickou pozicí. Nicméně, není nutné být ve všem nekompatibilní, jestliže považujeme pouze Přirozený Zákon, který je, jak už bylo řečeno, podmínkou řádu mezi přirozenými osobami. Navíc oba pohledy souhlasí s tím, že žádná přirozená osoba nemá zákonné nárok zastupovat nějakou nadpřirozenou osobu, pokud nemůže prokázat svůj titul a pověření zastupujícího. Jestliže by tedy „supranaturalistický“ pohled umožňoval, že zástupci nadpřirozena jsou v rámci Přirozeného Zákona, buď protože jsou sami přirozenými osobami nebo zastupují někoho, kdo garantuje Přirozený Zákon, potom by nebyl nekompatibilní. Zástupci naturalistický pohledu nemusí věřit nárokům zástupců, ale nesmí se bát žádné nezákonnosti z jejich strany.

Opoziční pohled říká, že pouze nadpřirozené osoby jsou reálné. Z toho plyne, že přirozené osoby, konkrétně lidská osoby jsou imaginárními osobami, které náleží jedno nebo více nadpřirozeným osobám – např. Bohu nebo snad ďáblu. Lidé, kteří nejsou osobami s vlastními právy, mohou pouze přijímat status reálných osob boží vynalézavostí, trikem, nebo smlouvou ve shodě s tím, co by se mohlo nazvat „božským pozitivním právem“. Tento pohled není kompatibilní s biblickým vysvětlením, které tvrdí, že přirozené nebo lidské osoby jsou reálné osoby se svými vlastními právy a nikoliv trikem nebo smlouvou. S tímto zhodnocením někteří lidé včetně mnohých křesťanů samozřejmě nesouhlasí. Někteří křesťané tvrdí, že Bůh musí být povýšen a ostatní poníženi: „Bůh je vše a já nic“. Nicméně v jedné nejdůležitější epizodě Bible je napsáno, že Bůh člověku (Adamovi) odhalil, že „ stal se podobný nám“, reálnou osobou. Toto „vyklubání se“ osoby s vlastními právy je prezentováno jako nezáměrný důsledek skutečnosti, že Bůh stvořil muže a ženu „dle svého obrazu“. Není to tak, jakoby byli učiněny reálnými osobami jeho legální libovůlí. Navíc nejen že tento pohled neodpovídá s několika málo výjimkami faktu, že lidské bytosti jsou sebe reprezentující osobami, ale požaduje od nás vidět lidskou bytost jako pouhou pasivní figuru, se kterou si nadpřirozené osoby předvádějí jako na jevišti své vrtochy a rozmary. Tyto všechny pohledy, které např. tvrdí, že ďábel je ten, který musí svádět člověka na svou stranu, nejsou biblické nebo křesťanské. Je nelogické říkat, že někdo může být přitažen k imaginární osobě.

Reálná osoba může nebo nemůže být svobodná, ale pouze reálná osoba může být svobodná. Svobodná osoba náleží sama sobě (jako reálná osoba) a navíc sobě náleží výlučně: žádná jiná osoba nemůže mít požadavky k jeho osobě. Reálné osoby nemohou být svobodné, pokud nenaleží pouze sami sobě, ale náleží také nějaké jiné osobě (osobám), která má zákonný požadavek k nim, nikoliv přímo požadavek proti nim. Tradiční pohled je, že zákonný požadavek k reálné osobě je možný a vzniká pouze v souvislosti s kriminálním skutkem osoby samé: Neexistuje zákonný způsob, ve kterém někdo někoho může jednostranně zbavit svobody. Následně, reálná osoba je svobodná pouze jestliže je nevinná a nepáchá zločiny. Oproti tomu bez ohledu na všechen dohodnutý nebo smluvený status v legálním systému imaginární a umělé osoby nemohou být zákonně svobodnými osobami, ať jsou vinné či nevinné.

Biblické poznámky s pohledem na všechny kombinace kategorií přirozeného a nadpřirozeného oznamují, že Zákon je úplný. To implikuje otázky kolem svobody přirozených osob. Bezpochyby lidské osoby jsou reálné osoby. Také jsou bezpochyby svobodnými osobami nejméně tak dlouho, dokud nespáchají zločin. Naproti tomu přesto někteří mohou říkat, že lidé skutečně náleží Bohu, svému „tvůrci“ a proto nemohou být svobodni v plném slova smyslu Zákona a že jsou svobodní pouze v Přirozeném Zákonu. V Bibli ale vidíme pro tento názor málo podkladů. Skutečně je řečeno, že Bůh vytvořil první lidskou „látku“, dal jí tvar, vdechl život a ze žebra prvního modelu vyrobil dalšího člověka. Ale ostatní se narodili mimo Boží zahradu nebo Dům v místech, která byla objevena poté, co byla dána Adamovi a Evě když se stali reálnými osobami.

Nic neimplikuje, že lidské bytosti vlastní něco Božího, nebo že Bůh má nároky proti nim, ale není zde také náznak toho, že lidé jsou majetkem Boha, že Bůh má zákonný nárok na jejich osoby. I když v příběhu bible není vyloučeno, že lidé mají závazky vůči Bohu, je problematické z toho odvozovat, že jsou nesvobodnými osobami.

Je zde nepochybně dlouhá tradice, která se objevila při definování různých historických podob křesťanství a pokoušela se odstranit tyto závěry se svou doktrínou dědičného hříchu. Jestliže položíme rovnítko mezi hříchem a zločinem proti Bohu a jestliže navíc že je dědičným hříchem, potom by někdo mohl usuzovat, že Bůh má požadavek ke každé lidské osobě, pokud mu osobně neodpustí jeho zločiny (nebo snad dokud genetickou manipulací lékaři neodstraní geny přenášející hřích). Můžeme říci, že skutečně není důvod, proč by se mělo vyhnání Adama a Evy ze Zahrady a následné strádání v životě interpretovat jako trest za zločin. Tato interpretace snad uspokojuje masochistické nutkání některých křesťanů nebo jejich touhu po moci využít či zneužít pocity viny, i když nejsou důkazy viny. V kontextu tohoto velkého příběhu nám toto nedává smysl. Jak mohl Adam hřešit (v morálním smyslu toho slova) před získáním morálního povědomí, před jedením ze stromu poznání Dobra a Zla? Je malé dítě hříšné (v morálním smyslu) v jednání proti řádu? Navíc, jestliže, jak zmiňuje stará tradice, Adam zhřešil podněcován ďáblem, přiměřenou reakcí by bylo zahnání Adama do své místnosti a vyhnání ďábla. Puštění Adama na ulici, kde to měl ďábel jednodušší, se vůbec nezdá moudré. Toto není, co by mohl pečlivý rodič či vychovatel udělat a své děti by nechal napospas „zlým a špatným kamarádům“. Nakonec, proč by si Bůh přál pokoušet nevinné nemluvně nebo dát nějakému hadu nebo ďáblu příležitost je pokoušet ve své Zahradě s ovocem stromu, který pravděpodobně sám nepotřeboval, jestliže věděl jak je to pro ně nebezpečné? Proč neporazil strom nebo přinejmenším neoplotil?

Doktrína dědičného hříchu zplodila síť komplikovaných zmatků s nejmenším respektem k otázkám lidské svobody. Proč? Toto není příběh ze Zahrady, která je jedno z několika mála míst v Bibli, kdy se na scéně objevuje sám Bůh.

Základním smyslem slova „hřích“ je být a dědičný hřích je v tomto smyslu lidským způsobem existence. To je samozřejmě důležitou dědičnou stejně i morální podmínkou, není to ale morálním pádem. Adamův hřích nesouvisí s jedením ovoce, které mu bylo zapovězeno, spíše jedení ovoce tohoto stromu odhaluje jemu i Bohu zahrady vlastní způsob vzniku osoby. Člověk si uvědomil sám sebe a Boha si uvědomil, že z hravého malého stvoření v jeho zahradě se stala další reálná osoba.