Dokonalý zákon svobody II.

Frank van Dun

Svobodná osoba a svoboda něco udělat

Jestliže „dokonalý zákon svobody“ uváděný v listu Jakuba 1,25 není pouhou hyperbolou, musí vyplývat pro ty, kteří nahlédnou, že existence svobodné osoby má za následek odpovědnosti a závazky a že život a jednání svobodné osoby jí přináší vlastní prospěch a samo požehnání. Svoboda je věcí zákona. Není to licence. Jestliže křesťan žije plný život v odpovědnosti a v závazcích, žije přesto svobodným životem. Pro některé, kterým se toto může zdát jako rozpor, je to dostatečným důvodem pro naprosté odmítnutí křesťanství a jestliže požadují konzistentnost, odsuzují svobodu nebo oslavují požitkářství nebo svévolné dělání toho, co se jím zlíbí. Mýlí se: přestože něco jako život bez závazků je při nejlepším mezním způsobem života, je spíše prokletím než požehnáním. Není to způsob života, který zachová a udržuje svět. Jak budeme vidět, ačkoliv osoby, které nejsou svobodné, nemohou svobodně dělat cokoliv, tak mohou být osoby, které jsou svobodné a zároveň nejsou svobodny dělat cokoliv.

Koncept svobody je relativně jednoduchý. Nelze popřít, že je mnoho více či méně komplexních a vzájemně nekompatibilních teoretických definicí, které si nárokují být definicemi svobody. Míníme tím pouze to, že slova „svoboda“ a „svobodný“ mají spíše definice dle svého užití v běžném jazyce. Nemusíme dávat tomuto slovu mnoho významů. Má jen jeden.

Teoretická definice může znamenat, řekněme, že člověk není svobodný, jestliže je příliš chudý nebo nemocný nebo nevycvičený. Motivem definice svobody v tomto duchu je to, že existují věci, které chudý, nemocný nebo nevzdělaný člověk nemůže mít či dělat, zatímco bohatší, zdravější nebo vycvičený člověk je může mít či dělat. Je rozdíl mezi dvěma koncepty: koncept být schopen nebo mít příležitost něco udělat a koncept být svoboden něco udělat.

V běžné řeči nemůžeme říci bezvýhradně, že nejsem svoboden jít do divadla, protože nemám peníze nebo jsem chudý. Nebo nemohu říci, že nejsem svobodný, protože nemám dostatek vzdělání, znalostí a dovedností nebo že jsem nemocný nebo slepý. Pro všechny tyto případy, když říkám, že „nejsem svobodný“, mohu použít jediné vysvětlení, proč nemohu jít do divadla a proč je pro mě zbytečné tam jít nebo proč to není pro mě dobré.

Mohu říci, že nejsem svobodný jít do divadla, protože mám jinou povinnost, závazek vůči jiné osobě nebo protože žiji ve společnosti, ve které mám zakázané chodit do divadla. Tedy já, chudý, nemohu říci, že dokud nezískám nebo znovu nenabudu svobodu, nemohu jít s tebou. Lidská svoboda ve shodě s běžnou řečí je omezena pouze závazkem vůči jiným osobám nebo násilným donucením druhými. Je zvláštní říkat, že nejsem svobodný jít s někým, protože moje nohy mohou být zachyceny kořeny stromů nebo dokonce říci, že nemohu jít, dokud nebudou „svobodné“ své nohy.

Říci, že chudý člověk není svobodný něco dělat, naznačuje, že jsou nějaké legální zákazy nebo sociální konvence, které to chudému zabraňují nebo mají takový úmysl. Nejsem svobodný spotřebovat malé množství peněz tím, že mám v plánu jít do kina. Slíbil jsem manželce, že uspořím peníze na vzdělání našich dětí. Ačkoliv taková naznačování mohou být pravdivá či nepravdivá, obvykle neodkazují na koncepční spojení mezi svobodou a chudobou. Teoretická definice, která odvozuje, že chudý člověk není svobodný, protože je chudým, definuje užití slova „svoboda“ způsobem, který nekoresponduje s konceptem svobody. V literatuře je velké množství takových definic. Je příliš málo těch, kteří mohou namítat, že se nemluví o svobodě stejně jako těch autorů, kteří nepředstírají, že současná teorie svobody je teorií něčeho jiného a pouze snad z nedostatku vhodnějších lepších slov se preferuje slovo pro svobodu. Ale obyčejně je mnoho lepších jiných slov, která lze v těchto definicích použít místo slova „svoboda“.

Samozřejmě, lidská situace muže být prostá od chudoby, daní nebo cel, může být bez nemocí, fyzických a mentálních defektů, nevycvičenosti, hříchů, nepřátel nebo nenávisti, právě tak jako může být bez útisku nebo bez závazků. Pouze v ironickém smyslu může být řečeno, že je někdo svobodný od příjmů, bohatství zdraví, znalostí, spravedlnosti, přátelství lásky nebo svobodný od svobody. Tento druh svobod je dokonce používán všeobecně a nejen pro osoby: místnost může být „svobodná“ od kouře nebo od daně, domácí zvířátko svobodné od parazitů, tvář svobodná od vrásek a tak dále. Je to pouze podmínka pro existenci bez něčeho, co je nějakým způsobem nepřijatelné, nepřirozené, nevhodné nešťastné nebo obtížné.

Co se osob týká, svoboda k dělání je podmínkou existence bez povinností (třeba k sobě ale typicky vůči druhým) nebo bez laskavostí k ostatním. Jak byli řečeno dříve, osoba nemůže být svobodná, protože je ovládána násilně jinou osobou, ale působení jiných věcí než osoby svobodu nevylučují: anorganické a organické látky, proudění vzduchu a vody, zvířata a rostliny, nástroje a stroje. Tedy požití zbraní a násilí odebírá lidskou svobodu něco dělat tím, že s osobou nakládá, jako kdyby nebyla osobou, jako kdyby náležela jako prostředek těm, kteří používají sílu a násilí. Avšak svobodná osoba zůstává svobodnou, i když musí dělat to, co jí nutí násilím jiní. Když osoba A nerespektuje svobodu B a násilím jí něco nutí dělat, nemění to nic na faktu, že osoba B je svobodnou osobou. Zdali B je nebo není svobodná, nezáleží na tom, v co A věří, preferuje nebo dělá. Otroctví je skandální proto, že nakládá se svobodnou osobou, jako kdyby nebyla svobodná.

„Být zavázán laskavostí“ a „být někomu povinován“ může být vyjádřeno vhodně pouze pro osoby. Často jsou tyto termíny téměř synonyma. Nicméně jsou mezi nimi rozdíly. Někdo může být zavázán někomu něco udělat dokonce, i když není povinen mu to udělat. Někdo může být povinen něco někomu udělat, přestože mu není zavázán. Závazek je něco, co někdo může vzít na sebe nebo si přivodit jako důsledek svých vlastních skutků. Navíc, někdo může být pod závazkem pouze pro existenci dalších osob, ale takový závazek nevzniká z toho, co ho ostatní osoby nutí dělat.

Osoba, která nutí druhou něco udělat, jedná, jako by jí dlužník náležel. Jedná tak, jako kdyby měla požadavek na samotnou osobu druhého, jako kdyby druhý nebyl svobodná osoba. Kdo je zavázán něco udělat pro druhého, může být stále svobodný i když nemůže udělat něco, co se střetává s jeho závazkem. Ostatní mají požadavky proti němu (ale nikoliv k jeho osobě). Obvykle být svobodný od závazků není nezbytnou podmínkou pro to být svobodný. Ačkoliv mnoho lidí čas od času mohou být „volní jako ptáci“ a „odletět od toho všeho“, málo obdivují nebo závidí osobě bez povinností. A říkají o něm, že je ztroskotanec v životě nebo někdo, kdo sám přežívá a neúčastní se své doby. Na druhou stranu většina z nás si velmi považují lidí, kteří mají mnoho závazků a povinností a dokonce je umí zvládnout. Většina lidí nachází potěšení a uspokojení v přijímání závazků všeho druhu.

Přijetí závazku je něco, co může učinit pouze svobodná osoba. Otrok toto nemůže bez souhlasu svého pána. Použití osobní svobody přijmout závazky k sobě nebo jiným není to samé, jako ztratit osobní svobodu. Dokonce když někdo na sebe uvalí tolik závazků, že některé nové nemůže udělat bez rizika, že by je nesplnil, neztratí tímto svou svobodu jako osoba. Jak tyto extrémní případy ukazují, že nesvoboda někoho něco dělat s výjimkou toho, co má dělat pod závazkem, nutně neznamená, že není svobodnou osobou. Zato v beznadějném stavu je ten, kdo nemůže řídit své závazky. Jakkoli je existence ve svobodě cokoliv činit sebelepší, pokud prozrazuje nedostatek účelu, nemá smysl.