neděle 28. února 2010

Dokonalý zákon svobody IV

Frank van Dun

Řád světa a problém konfliktů

Ačkoliv Zákon či řád tohoto světa je nám „dán“, je moc osob vytvářet ne-řád ve světě nerespektováním jeho podmínek – jinými slovy jednat nezákonně. Poznamenejme, že Zákon nám není dán např. v Desateru nebo v jiném biblickém popisu.

Zákon je něco, co můžeme respektovat či nerespektovat, není to něco, co máme poslouchat nebo neposlouchat. Zákon bychom měli respektovat nikoliv proto, že nám ho Bůh nařizuje dělat, ale protože pouze Zákon je zde skutečný, měli bychom poslouchat přikázání, protože nám říkají, jak můžeme respektovat Zákon. Kdo rozumí nějakému stroji a ví, jak pracuje či funguje, zná, kdy ten stroj může zničit nebo způsobit jeho nepoužitelnost. Kdo ještě nezná zákony stroje samotného, rozhodne se ke svému užitku následovat instrukce manuálu ke stroji. Není to ale manuál, který způsobuje, že stroj dělá co má.

Řád mezi reálnými osobami je problematický, protože existuje souběh čtyř jednotlivých nouzí a množství společných sporů interpersonálních konfliktů: pluralita a diverzita osob a svobodný přístup k vzácným zdrojům.

Ve světě nemůže být interpersonální konflikt, pokud je účinná jednota, kde není pluralita osob. Nebo ve světě, kde místo diverzity osob je účinný konsensus mezi osobami. Také nebude konflikt ve světě nadbytku, bez vzácnosti, kdy každá osoba usiluje o cíle, aniž by narušila uskutečňování cílů ostatních. Konečně, nemůže být bez volného přístupu k vzácným zdrojům, ve světě bez účinného vlastnictví, kde každý vzácný osobní prostředek není dostupný ostatním a každá osoba může používat pouze své vlastní prostředky k uskutečnění svých cílů, ale nemůže připravit ostatní o jejich prostředku k uskutečnění jejich cílů. Krátce, jednota, konsenzus, nadbytek a vlastnictví jsou čtyři alternativní teoretická řešení problémů interpersonální konfliktů.

Jednota vyžaduje konsenzus různých lidí, protože jedna jednající nezávislá osoba myslí, mluví a jedná za všechny ostatní osoby. Neřeší problém samotné vzácnosti, ale odstraňuje svobodný přístup: pouze jednající a nezávislá osoba má volný přístup ke zdrojům, všechny ostatní mají k nim přístup pouze se svolením této jediné osoby. Jednota je obvyklé řešení těch, kteří věří, že ve světě vzácných prostředků je cenné vzdát se plurality, diverzity osob a svobodného přístupu ke zdrojům. Konsenzus řeší problém svobodného přístupu ke zdrojům, aniž by vyžadoval, že nějaká osoba náleží druhé osobě tím, že osoba nebude používat zdroje bez souhlasu všech ostatních, kteří mají zájem ho použít. Ve světě plurality a vzácnosti, konsenzus implikuje obětování diverzity a svobodného přístupu ke zdrojům.

Ve shodě s některými interpretacemi bible nabízí jednotu jako jediné řešení. Nicméně toho může být dosaženo obnovou Božího království na Zemi. Potom člověk bude mít opět svobodný přístup ke Stromu Života, bude žit pohodlně v úplné závislosti pod přímou vládou Boha. V Božím království ale nebude Strom poznání Dobra a Zla, nebude příležitost opakovat „prvotní hřích“ získáním vědomí sama sebe. Hojnost symbolizovaná Stromem Života přichází za cenu ztráty morálního svědomí (nebo sebeuvědomění), které nemá smysl v životě v totální závislosti pod vládou někoho jiného. Poznamenejme, v tomto pohledu řešení problému řádu ve světě vyžaduje boží zásah, toto nemůže učinit žádný člověk, dokud dědí schopnost činit svá vlastní rozhodnutí.

Naproti tomu mnohem více rozšířená a ortodoxní interpretace chápe bibli jako oslavu plurality a diverzity osob a vlastnictví spíše než utopickou hojnost a nadbytek jako cestu k dosažení harmonie mezi různými odlišnými lidmi:

Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.

I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.

A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.
(Gn 1.26 – 29, Kralická překlad)

Takto popisovaná pluralita a diverzita lidí stejně jako jejich závislost na vzácných zdrojích – Bůh lidem dal pouze jednu zemi – byla v celém stvoření, které je připoutáno ke světu ve kterém musejí přežít. Navíc, člověk musí obrátit své schopnosti pro poznávání dobrého a zlého, pro morální vědomí či svědomí. Tato jeho schopnost by byla bezpředmětná, jestliže každé jednání nebo volba by bylo stejně dobré nebo špatné pro ostatní a tato situace by nastala, kdyby nebylo vzácnosti. Bez vzácnosti by žádná volba nevyžadovala oběť, žádné jednání by nezpůsobovalo ostatním omezení příležitosti něco dělat. Samozřejmě není možné konzistentně myslet o světě, ve kterém je mnoho rozdílných osob jednajících nezávisle na sobě a těšící se z pravého nadbytku a hojnosti. To nás vede k jednomu extrémnímu příkladu: mohl by být svět, ve kterém A může uspokojit své rozhodnutí či touhu zavraždit B, zatímco jeho oběť může uspokojit svou touhu či rozhodnutí zůstat naživu.

Jestliže pluralita a diverzita je pevně zakotvena ve světě, který Bůh vytvořil a jestliže nadbytek (který je, podobně jako bohatství, nekompatibilní se vzácností) je nemyslitelný v takovém světě, potom zůstává pouze idea vlastnictví jako základ harmonické a bezkonfliktní existence. Proto respektování Zákona je respektování ostatních osob a jejich vlastnictví bez ohledu jaké osoby to jsou a jak jsou rozdílené. Z tohoto pohledu je vlastnictví částí Zákona; idea vlastnictví vychází z koncepce řádu tohoto světa: v tomto světě je mnoho různých osob a jejich zdroje jsou vzácné. Dokonce kolik je řádu a ne-řádu v tomto světě závisí na schopnosti lidských osob poznat a respektovat vlastnické vztahy mezi sebou a ve svém vztahu k Bohu.

Nyní má biblický zákon svobody konečné obrysy. Nemá nic se svobodou od vzácnosti či jiných přírodních a pozemských omezení. Není to zákon, který nás činí svobodnými od závazků. Místo toho, je to zákon, která definuje svobodu jako zákonné přikázání nad každým a jeho vlastnictvím tak, aby každý řešil problém vzácnosti použitím svých vlastních zdrojů, aniž by si nárokoval něco jako své vlastnictví, co patří jinému.

neděle 21. února 2010

Dokonalý zákon svobody III

Frank van Dun

Mezi osobami

Bibli nemůžeme číst bez povšimnutí jednoho dramatického aspektu. Její příběhy jsou téměř bez výjimky o jednotlivých osobách s vlastní osobností, dovednostmi a prohřešky, ambicemi, nadějemi a obavami, hovoří o interakcích s příbuznými, přáteli, nepřáteli a cizinci. Navzdory svým speciálním rolím a navzdory své nadpřirozené a zázračné svatozáři jsou jedinečně svoji, dokonce i Bůh a Kristus, když činí svá zjevení, nejsou ničím, jestliže nejsou podobní živým. Biblická strategie interpretace je literární: ukazuje, ale neříká. Dokonce mimo několik málo výjimek nám ukazují její příběhy smysl skrze jednání určitých lidských bytostí. Ačkoliv Bůh se účastní, aniž by v každém příběhu vždy mluvil, je bezprostředně zaměřen na nějako lidské jednotlivce nebo skupiny lidí, od Adama k prorokům, k Ježíši a apoštolům. V tomto smyslu je bible příběh člověka. Nikoliv člověka jako agregaci či abstrakci nebo společnému jmenovateli ale každého muže a ženy jako individua, jednotlivce. Bible je příběh světa a svět je hustá síť vztahů mezi osobami.

Ačkoliv je v Bibli názorně vykreslen ne-řád a zmatek ve světě, Biblický příběh nám nikdy nedovolí zapomenout, že Zákon, řád tohoto světa, vytvořil a ustanovil Bůh. Zákon je řádem osob, speciálně reálných osob, která mají „svá vlastní práva“. Jejich osobnost je jejich vlastní. Maji skutečnou schopnost reprezentovat sami sebe ve světě a skutcích, činit vlastní vůli, mluvit a odpovídat za sebe a vydávat počet za své vlastní skutky. Jako reálné osoby reálně neboli zákonně náleží sami sobě.

Biblický svět implikuje rozdílnost u reálných osob mezi přirozenými a nadpřirozenými osobami a u nich snad mezi božskými osobami, andělskými osobami a ďábly. Implikuje duální a dichotomickou realitu: co je reálné, může být přirozené nebo nadpřirozené, ale nemůže být obojí. Přirozená osoba náleží sama sobě přirozeně, dle přírody, svou fyzickou konstitucí, schopností reprezentovat sebe sama ve světě a skutcích, odpovědností a vydání počtu za své skutky. Navíc, protože v biblickém pohledu na svět je příroda jako dílo Boží předpokladem Zákona, co náleží přirozeně osobě, náleží jí zákonně. V biblickém pohledu je pouze lidská osoba přirozenou. Nadpřirozená osoba také náleží sama sobě, ale nikoliv pro svou přírodní konstituci nebo přirozenost. Ona náleží sama sobě nadpřirozeně. My nevíme, co to znamená, ale ve shodě s biblí víme nejméně toto: Je něco podobného mezi bohem a ostatními nadpřirozenými nebo přirozenými osobami, všechny byly stvořeny „k obrazu Božímu“.

Přirozený Zákon, řád mezi přirozenými osobami, je část Zákona. Je to důležitá část nikoliv proto, že jsme přirozenými osobami, a je nás takových mnoho, ale hlavně pro logické a epistemologické důvody. Nemůžeme najít smysl Zákona, jestliže nemůžeme najít smysl Přirozeného Zákona. Navíc, protože můžeme identifikovat přirozené osoby, jejich vtělení a skutky, můžeme aplikovat ideje Přirozeného Zákona v tomto světě tak, jak je vidíme a zakoušíme. Můžeme rozeznat, jak lidé respektují či nerespektují přirozený řád tohoto světa, jeho Přirozeného Zákona.

V pohledu logiky, reálné osoby stojí v protikladu k imaginárním, umělým, vymyšleným a falešným osobám. Imaginární osoby nejsou reálnými osobami, nejsou součástí Zákona. Ony nenáležejí sami sobě a musí náležet nějaké jiné reálné osobě (osobám). Ony nejsou sami za sebe odpovědné. Nemohou vydávat počty za své skutky. Některé jiné osoby to musí za ně udělat.

Je ještě jeden užitečný kontrast mezi přirozenými osobami a umělými osobami. Umělé osoby v ničem nenáleží přirozeně a analogicky dle biblické logiky ani nadpřirozeně sami sobě. Jsou imaginárními osobami, které v ničem nenáleží sami sobě. Přesto o nich často mluvíme jako o reálných osobách. Měli bychom ale říkat, že náleží sami sobě umělým způsobem, např. úmluvou, domluvou nebo smlouvou. Proto naše úmluvy či smlouvy nejsou součástí Zákona. Proto umělé osoby nemají místo v Zákoně. Místo ale mají v nějakém řádu úmluvy či smlouvy („pozitivní zákon“ či konkrétní legální systém). Například určitý legální systém může tvrdit, že zvířata nebo společnosti náleží sami sobě. V tomto systému jsou zvířata či společnosti „legálně reálné“. Přesto, nikdy nejsou skutečnými reálnými osobami, neboť zvířata ani společnosti nemají dostatek přirozených nebo nadpřirozených schopností reprezentovat sami sebe; některá přirozená osoba (osoby) je musí zastupovat. Jsou nanejvýše umělými osobami. To samé ale platí i pro samotný legální systém, když požaduje pro sebe suverenitu. Bez reprezentace reálných osob je takový systém prázdnou skořápkou. Toto je na legálním pozitivismu špatné. Legální pozitivizmus hypostazuje umělé osoby, aby odmítl skutečnost, že přirozené osoby mají zákonná práva a závazky nezávisle na nějakém sociálním či legálním systému.

Skutečnost, že Zákon obsahuje obojí božské a přirozené či lidské osoby je podpořeno Desaterem, které je snad centrálním prvkem biblického příběhu. Desatero odkazuje pouze na reálné osoby, skutečného boha a individuální lidské osoby. Navíc zmiňuje pouze jejich schopnosti jako schopnosti „privátních osob“, jako jsou jednotlivci mezi podobnými jednotlivci a sousedy, jako manželé či členové rodiny, v jejich vztazích s partnery, dětmi, s těmi, kdo žijí v jejich domech a samozřejmě s jejich vztahy s Bohem.

Mimo rodinu a domácnost Desatero neodkazuje k určitým společnostem a organizacím, politickým, sociálním, ekonomickým či jiného druhu. Neoslovuje lidi jako držitele nějaké pozice ve společnosti a neodkazuje na jejich role a funkce a závazky nebo práva která jsou připojena k takové definované společnosti. Organizace (státy, říše, společnosti a korporace, církve, kluby a další „společnosti“) a organizační pozice (Faraon, Vláda, Občan, Diktátor, Ministr Financí, Městské Zastupitelstvo, Biskup, Jáhen a ostatní personifikované sociální pozice) nejsou částí Zákona. Jsou to formy jednání, pravidly definované způsoby dělání věcí. Toto je důvod, proč jsou jednoduše personifikovány a jsou považovány za osoby. Myslí jako osoby, dělají věci a říkají o nich, mají zájmy, cíle, preference a tak dále. Přesto nejsou přirozenými osobami ale umělými. Jejich existence a funkce záleží pouze na vůli či nevůli lidských osob je podporovat. Proto má Zákon stále plnou závaznost pro lidi ve všech časech bez ohledu v jaké jsou organizaci či jakou obsadili sociální pozici.

Člověk, který příjme účast ve společnosti jako ředitel nebo členství v nějaké organizaci, je stále reálnou osobou. Organizační, institucionální či sociální role, kterými je legálně definována jeho pozice v takové společnosti, nesvazují člověka jako takového; mají dopady pouze skrze jeho pozici. Jeho pozice je součástí společnosti, on sám nikoliv. Jeho existence reálné osoby nezávisí na tom, jakou má pozici ve společnosti. Jako reálná osoba vždy zůstává součástí Zákona, řádu skutečných vztahů mezi osobami bez ohledu na jeho pozici, roli nebo funkci v nějaké společnosti či organizaci. Pouze Zákon je univerzální. Pozitivní legální systém je jen lokální a dočasné speciální uspořádání, které může nebo nemusí být zákonné, ale nikdy nemůže být zákonné jako takové. Socialisté, kteří věří, že sociální řád – řád jakékoliv společnosti uskutečňující své představy – nahrazuje Zákon reálných osob, vybočuje z biblického pohledu. Není něco takového jak „universální společnost“ stejně jako neexistuje věc jako „universální člověk“.

Někteří lidé říkají, že pouze přirozené osoby jsou skutečné a tedy nadpřirozené osoby jsou imaginární, i když dohodou nebo úmluvou mohou mít v systému pozitivního práva status legální reálné osoby. Dokonce, i když mají legální status reálné osoby v některém dohodnutém řádu, nejsou to samé jako existence reálné osoby, protože lidské osoby musí zástupně jednat jako reprezentanti legálně rozpoznaných božských osob. Samozřejmě tento pohled, který dovozuje, že božské osoby nejsou osobami s „vlastními právy“, není slučitelný s biblickou pozicí. Nicméně, není nutné být ve všem nekompatibilní, jestliže považujeme pouze Přirozený Zákon, který je, jak už bylo řečeno, podmínkou řádu mezi přirozenými osobami. Navíc oba pohledy souhlasí s tím, že žádná přirozená osoba nemá zákonné nárok zastupovat nějakou nadpřirozenou osobu, pokud nemůže prokázat svůj titul a pověření zastupujícího. Jestliže by tedy „supranaturalistický“ pohled umožňoval, že zástupci nadpřirozena jsou v rámci Přirozeného Zákona, buď protože jsou sami přirozenými osobami nebo zastupují někoho, kdo garantuje Přirozený Zákon, potom by nebyl nekompatibilní. Zástupci naturalistický pohledu nemusí věřit nárokům zástupců, ale nesmí se bát žádné nezákonnosti z jejich strany.

Opoziční pohled říká, že pouze nadpřirozené osoby jsou reálné. Z toho plyne, že přirozené osoby, konkrétně lidská osoby jsou imaginárními osobami, které náleží jedno nebo více nadpřirozeným osobám – např. Bohu nebo snad ďáblu. Lidé, kteří nejsou osobami s vlastními právy, mohou pouze přijímat status reálných osob boží vynalézavostí, trikem, nebo smlouvou ve shodě s tím, co by se mohlo nazvat „božským pozitivním právem“. Tento pohled není kompatibilní s biblickým vysvětlením, které tvrdí, že přirozené nebo lidské osoby jsou reálné osoby se svými vlastními právy a nikoliv trikem nebo smlouvou. S tímto zhodnocením někteří lidé včetně mnohých křesťanů samozřejmě nesouhlasí. Někteří křesťané tvrdí, že Bůh musí být povýšen a ostatní poníženi: „Bůh je vše a já nic“. Nicméně v jedné nejdůležitější epizodě Bible je napsáno, že Bůh člověku (Adamovi) odhalil, že „ stal se podobný nám“, reálnou osobou. Toto „vyklubání se“ osoby s vlastními právy je prezentováno jako nezáměrný důsledek skutečnosti, že Bůh stvořil muže a ženu „dle svého obrazu“. Není to tak, jakoby byli učiněny reálnými osobami jeho legální libovůlí. Navíc nejen že tento pohled neodpovídá s několika málo výjimkami faktu, že lidské bytosti jsou sebe reprezentující osobami, ale požaduje od nás vidět lidskou bytost jako pouhou pasivní figuru, se kterou si nadpřirozené osoby předvádějí jako na jevišti své vrtochy a rozmary. Tyto všechny pohledy, které např. tvrdí, že ďábel je ten, který musí svádět člověka na svou stranu, nejsou biblické nebo křesťanské. Je nelogické říkat, že někdo může být přitažen k imaginární osobě.

Reálná osoba může nebo nemůže být svobodná, ale pouze reálná osoba může být svobodná. Svobodná osoba náleží sama sobě (jako reálná osoba) a navíc sobě náleží výlučně: žádná jiná osoba nemůže mít požadavky k jeho osobě. Reálné osoby nemohou být svobodné, pokud nenaleží pouze sami sobě, ale náleží také nějaké jiné osobě (osobám), která má zákonný požadavek k nim, nikoliv přímo požadavek proti nim. Tradiční pohled je, že zákonný požadavek k reálné osobě je možný a vzniká pouze v souvislosti s kriminálním skutkem osoby samé: Neexistuje zákonný způsob, ve kterém někdo někoho může jednostranně zbavit svobody. Následně, reálná osoba je svobodná pouze jestliže je nevinná a nepáchá zločiny. Oproti tomu bez ohledu na všechen dohodnutý nebo smluvený status v legálním systému imaginární a umělé osoby nemohou být zákonně svobodnými osobami, ať jsou vinné či nevinné.

Biblické poznámky s pohledem na všechny kombinace kategorií přirozeného a nadpřirozeného oznamují, že Zákon je úplný. To implikuje otázky kolem svobody přirozených osob. Bezpochyby lidské osoby jsou reálné osoby. Také jsou bezpochyby svobodnými osobami nejméně tak dlouho, dokud nespáchají zločin. Naproti tomu přesto někteří mohou říkat, že lidé skutečně náleží Bohu, svému „tvůrci“ a proto nemohou být svobodni v plném slova smyslu Zákona a že jsou svobodní pouze v Přirozeném Zákonu. V Bibli ale vidíme pro tento názor málo podkladů. Skutečně je řečeno, že Bůh vytvořil první lidskou „látku“, dal jí tvar, vdechl život a ze žebra prvního modelu vyrobil dalšího člověka. Ale ostatní se narodili mimo Boží zahradu nebo Dům v místech, která byla objevena poté, co byla dána Adamovi a Evě když se stali reálnými osobami.

Nic neimplikuje, že lidské bytosti vlastní něco Božího, nebo že Bůh má nároky proti nim, ale není zde také náznak toho, že lidé jsou majetkem Boha, že Bůh má zákonný nárok na jejich osoby. I když v příběhu bible není vyloučeno, že lidé mají závazky vůči Bohu, je problematické z toho odvozovat, že jsou nesvobodnými osobami.

Je zde nepochybně dlouhá tradice, která se objevila při definování různých historických podob křesťanství a pokoušela se odstranit tyto závěry se svou doktrínou dědičného hříchu. Jestliže položíme rovnítko mezi hříchem a zločinem proti Bohu a jestliže navíc že je dědičným hříchem, potom by někdo mohl usuzovat, že Bůh má požadavek ke každé lidské osobě, pokud mu osobně neodpustí jeho zločiny (nebo snad dokud genetickou manipulací lékaři neodstraní geny přenášející hřích). Můžeme říci, že skutečně není důvod, proč by se mělo vyhnání Adama a Evy ze Zahrady a následné strádání v životě interpretovat jako trest za zločin. Tato interpretace snad uspokojuje masochistické nutkání některých křesťanů nebo jejich touhu po moci využít či zneužít pocity viny, i když nejsou důkazy viny. V kontextu tohoto velkého příběhu nám toto nedává smysl. Jak mohl Adam hřešit (v morálním smyslu toho slova) před získáním morálního povědomí, před jedením ze stromu poznání Dobra a Zla? Je malé dítě hříšné (v morálním smyslu) v jednání proti řádu? Navíc, jestliže, jak zmiňuje stará tradice, Adam zhřešil podněcován ďáblem, přiměřenou reakcí by bylo zahnání Adama do své místnosti a vyhnání ďábla. Puštění Adama na ulici, kde to měl ďábel jednodušší, se vůbec nezdá moudré. Toto není, co by mohl pečlivý rodič či vychovatel udělat a své děti by nechal napospas „zlým a špatným kamarádům“. Nakonec, proč by si Bůh přál pokoušet nevinné nemluvně nebo dát nějakému hadu nebo ďáblu příležitost je pokoušet ve své Zahradě s ovocem stromu, který pravděpodobně sám nepotřeboval, jestliže věděl jak je to pro ně nebezpečné? Proč neporazil strom nebo přinejmenším neoplotil?

Doktrína dědičného hříchu zplodila síť komplikovaných zmatků s nejmenším respektem k otázkám lidské svobody. Proč? Toto není příběh ze Zahrady, která je jedno z několika mála míst v Bibli, kdy se na scéně objevuje sám Bůh.

Základním smyslem slova „hřích“ je být a dědičný hřích je v tomto smyslu lidským způsobem existence. To je samozřejmě důležitou dědičnou stejně i morální podmínkou, není to ale morálním pádem. Adamův hřích nesouvisí s jedením ovoce, které mu bylo zapovězeno, spíše jedení ovoce tohoto stromu odhaluje jemu i Bohu zahrady vlastní způsob vzniku osoby. Člověk si uvědomil sám sebe a Boha si uvědomil, že z hravého malého stvoření v jeho zahradě se stala další reálná osoba.

pátek 12. února 2010

Dokonalý zákon svobody II.

Frank van Dun

Svobodná osoba a svoboda něco udělat

Jestliže „dokonalý zákon svobody“ uváděný v listu Jakuba 1,25 není pouhou hyperbolou, musí vyplývat pro ty, kteří nahlédnou, že existence svobodné osoby má za následek odpovědnosti a závazky a že život a jednání svobodné osoby jí přináší vlastní prospěch a samo požehnání. Svoboda je věcí zákona. Není to licence. Jestliže křesťan žije plný život v odpovědnosti a v závazcích, žije přesto svobodným životem. Pro některé, kterým se toto může zdát jako rozpor, je to dostatečným důvodem pro naprosté odmítnutí křesťanství a jestliže požadují konzistentnost, odsuzují svobodu nebo oslavují požitkářství nebo svévolné dělání toho, co se jím zlíbí. Mýlí se: přestože něco jako život bez závazků je při nejlepším mezním způsobem života, je spíše prokletím než požehnáním. Není to způsob života, který zachová a udržuje svět. Jak budeme vidět, ačkoliv osoby, které nejsou svobodné, nemohou svobodně dělat cokoliv, tak mohou být osoby, které jsou svobodné a zároveň nejsou svobodny dělat cokoliv.

Koncept svobody je relativně jednoduchý. Nelze popřít, že je mnoho více či méně komplexních a vzájemně nekompatibilních teoretických definicí, které si nárokují být definicemi svobody. Míníme tím pouze to, že slova „svoboda“ a „svobodný“ mají spíše definice dle svého užití v běžném jazyce. Nemusíme dávat tomuto slovu mnoho významů. Má jen jeden.

Teoretická definice může znamenat, řekněme, že člověk není svobodný, jestliže je příliš chudý nebo nemocný nebo nevycvičený. Motivem definice svobody v tomto duchu je to, že existují věci, které chudý, nemocný nebo nevzdělaný člověk nemůže mít či dělat, zatímco bohatší, zdravější nebo vycvičený člověk je může mít či dělat. Je rozdíl mezi dvěma koncepty: koncept být schopen nebo mít příležitost něco udělat a koncept být svoboden něco udělat.

V běžné řeči nemůžeme říci bezvýhradně, že nejsem svoboden jít do divadla, protože nemám peníze nebo jsem chudý. Nebo nemohu říci, že nejsem svobodný, protože nemám dostatek vzdělání, znalostí a dovedností nebo že jsem nemocný nebo slepý. Pro všechny tyto případy, když říkám, že „nejsem svobodný“, mohu použít jediné vysvětlení, proč nemohu jít do divadla a proč je pro mě zbytečné tam jít nebo proč to není pro mě dobré.

Mohu říci, že nejsem svobodný jít do divadla, protože mám jinou povinnost, závazek vůči jiné osobě nebo protože žiji ve společnosti, ve které mám zakázané chodit do divadla. Tedy já, chudý, nemohu říci, že dokud nezískám nebo znovu nenabudu svobodu, nemohu jít s tebou. Lidská svoboda ve shodě s běžnou řečí je omezena pouze závazkem vůči jiným osobám nebo násilným donucením druhými. Je zvláštní říkat, že nejsem svobodný jít s někým, protože moje nohy mohou být zachyceny kořeny stromů nebo dokonce říci, že nemohu jít, dokud nebudou „svobodné“ své nohy.

Říci, že chudý člověk není svobodný něco dělat, naznačuje, že jsou nějaké legální zákazy nebo sociální konvence, které to chudému zabraňují nebo mají takový úmysl. Nejsem svobodný spotřebovat malé množství peněz tím, že mám v plánu jít do kina. Slíbil jsem manželce, že uspořím peníze na vzdělání našich dětí. Ačkoliv taková naznačování mohou být pravdivá či nepravdivá, obvykle neodkazují na koncepční spojení mezi svobodou a chudobou. Teoretická definice, která odvozuje, že chudý člověk není svobodný, protože je chudým, definuje užití slova „svoboda“ způsobem, který nekoresponduje s konceptem svobody. V literatuře je velké množství takových definic. Je příliš málo těch, kteří mohou namítat, že se nemluví o svobodě stejně jako těch autorů, kteří nepředstírají, že současná teorie svobody je teorií něčeho jiného a pouze snad z nedostatku vhodnějších lepších slov se preferuje slovo pro svobodu. Ale obyčejně je mnoho lepších jiných slov, která lze v těchto definicích použít místo slova „svoboda“.

Samozřejmě, lidská situace muže být prostá od chudoby, daní nebo cel, může být bez nemocí, fyzických a mentálních defektů, nevycvičenosti, hříchů, nepřátel nebo nenávisti, právě tak jako může být bez útisku nebo bez závazků. Pouze v ironickém smyslu může být řečeno, že je někdo svobodný od příjmů, bohatství zdraví, znalostí, spravedlnosti, přátelství lásky nebo svobodný od svobody. Tento druh svobod je dokonce používán všeobecně a nejen pro osoby: místnost může být „svobodná“ od kouře nebo od daně, domácí zvířátko svobodné od parazitů, tvář svobodná od vrásek a tak dále. Je to pouze podmínka pro existenci bez něčeho, co je nějakým způsobem nepřijatelné, nepřirozené, nevhodné nešťastné nebo obtížné.

Co se osob týká, svoboda k dělání je podmínkou existence bez povinností (třeba k sobě ale typicky vůči druhým) nebo bez laskavostí k ostatním. Jak byli řečeno dříve, osoba nemůže být svobodná, protože je ovládána násilně jinou osobou, ale působení jiných věcí než osoby svobodu nevylučují: anorganické a organické látky, proudění vzduchu a vody, zvířata a rostliny, nástroje a stroje. Tedy požití zbraní a násilí odebírá lidskou svobodu něco dělat tím, že s osobou nakládá, jako kdyby nebyla osobou, jako kdyby náležela jako prostředek těm, kteří používají sílu a násilí. Avšak svobodná osoba zůstává svobodnou, i když musí dělat to, co jí nutí násilím jiní. Když osoba A nerespektuje svobodu B a násilím jí něco nutí dělat, nemění to nic na faktu, že osoba B je svobodnou osobou. Zdali B je nebo není svobodná, nezáleží na tom, v co A věří, preferuje nebo dělá. Otroctví je skandální proto, že nakládá se svobodnou osobou, jako kdyby nebyla svobodná.

„Být zavázán laskavostí“ a „být někomu povinován“ může být vyjádřeno vhodně pouze pro osoby. Často jsou tyto termíny téměř synonyma. Nicméně jsou mezi nimi rozdíly. Někdo může být zavázán někomu něco udělat dokonce, i když není povinen mu to udělat. Někdo může být povinen něco někomu udělat, přestože mu není zavázán. Závazek je něco, co někdo může vzít na sebe nebo si přivodit jako důsledek svých vlastních skutků. Navíc, někdo může být pod závazkem pouze pro existenci dalších osob, ale takový závazek nevzniká z toho, co ho ostatní osoby nutí dělat.

Osoba, která nutí druhou něco udělat, jedná, jako by jí dlužník náležel. Jedná tak, jako kdyby měla požadavek na samotnou osobu druhého, jako kdyby druhý nebyl svobodná osoba. Kdo je zavázán něco udělat pro druhého, může být stále svobodný i když nemůže udělat něco, co se střetává s jeho závazkem. Ostatní mají požadavky proti němu (ale nikoliv k jeho osobě). Obvykle být svobodný od závazků není nezbytnou podmínkou pro to být svobodný. Ačkoliv mnoho lidí čas od času mohou být „volní jako ptáci“ a „odletět od toho všeho“, málo obdivují nebo závidí osobě bez povinností. A říkají o něm, že je ztroskotanec v životě nebo někdo, kdo sám přežívá a neúčastní se své doby. Na druhou stranu většina z nás si velmi považují lidí, kteří mají mnoho závazků a povinností a dokonce je umí zvládnout. Většina lidí nachází potěšení a uspokojení v přijímání závazků všeho druhu.

Přijetí závazku je něco, co může učinit pouze svobodná osoba. Otrok toto nemůže bez souhlasu svého pána. Použití osobní svobody přijmout závazky k sobě nebo jiným není to samé, jako ztratit osobní svobodu. Dokonce když někdo na sebe uvalí tolik závazků, že některé nové nemůže udělat bez rizika, že by je nesplnil, neztratí tímto svou svobodu jako osoba. Jak tyto extrémní případy ukazují, že nesvoboda někoho něco dělat s výjimkou toho, co má dělat pod závazkem, nutně neznamená, že není svobodnou osobou. Zato v beznadějném stavu je ten, kdo nemůže řídit své závazky. Jakkoli je existence ve svobodě cokoliv činit sebelepší, pokud prozrazuje nedostatek účelu, nemá smysl.

Dokonalý zákon svobody I.

Frank van Dun

Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá,
takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná,
ten bude blahoslavený pro své skutky.

Jakub 1,25

Svoboda, v určitém smyslu slovo jako každé druhé, je ústředním tématem Bible, Starého Zákona stejně jako Nového Zákona. Křesťanští teologové během středověku rozpracovali toto téma do doktríny přirozeného práva svobody jednotlivců nebo přirozených osob a připravili morální a intelektuální baštu proti pronikání a šíření moderního státu do světa. Tradice klasického liberalismu a libertinismus v západním politickém myšlení od Johna Lockeho přes americké „otce zakladatele“ k Fridrichu Hayeku a Murray Rothbardu má nesmírný dluh vůči Tomáši Aquinskému, Jeanu Gersonovi, Franciscu de Vitoriovi, Juanu de Marianu a Batholomé de la Casasu. Nikoliv náhodou ke konci devatenáctého století křesťanství a klasický liberalismus spolu rychle spolu směřují do hlubokého úpadku a zvláště do globálních evropských válek ve dvacátém století. V těchto letech masová demokracie a nacionální účelová opatření přivodily předpoklady ke změně ústavních omezení politické moci. Úpadek nebyl zastaven - dokonce se urychlil - když křesťané a liberálové začali přijímat „sociální doktríny“ a obhajovat sociální politiky tak, že vytvářejí dojem, že není spasení mimo stát.

Nemáme ale záměr popisovat historické spojitostí mezi klasickým liberalismem a křesťanstvím. Místo toho zkusíme vytknout jejich důležité společné koncepty osobní svobody a sledovat jejich roli v některých ústředních příbězích Bible, jejichž záměrem je podat přímou zprávu o skutcích a slovech Boha nebo Ježíše Krista. Nezabýváme se příběhy o Židech nebo zprávami o tom, co proroci a apoštolové říkali o smyslu a významu božských slov a skutků. Jsou důležité, jak rozuměli židovským a křesťanským tradicím, ale jsou historickým vyjádřením a použitím náboženských přesvědčení spíše než interpretací příběhů, které odkazují na tyto víry. Ještě méně se chceme zabývat doktrínami a vyznáními vypracovaných mnohem později teology a bohem či jinak inspirovanými muži a ženami ačkoliv dokonce pro mnoho křesťanů mohou být centrální částí toho, jak sami mohou definovat křesťanství.

Bible vypráví příběh neočekávaného, plný zápletek a zvratů. Prezentuje svou pravdu ve svých centrálních mýtech. K nim musíme obrátit pozornost, pokud potřebuje upřít svůj zrak na dokonalý zákon svobody, o kterém mluví Jakub, bez toho, abychom se museli brodit mořem komentářů biblických vědců a teologických výkladů. Jejich teorie a interpretace přicházejí a odcházejí se způsobem práce s biblí, které je tvoří. Ani Bůh ani Kristus není dostupný pro veřejné komentování, korigování nebo vyvrácení důkazů odpůrce. Ale příběhy jsou zde, vždy se k nim můžeme vracet.

Při odkazování na mýty nemůžeme být přezíraví. Mýty mohou být pokladnicí moudrosti a pravdy dokonce, i když jsou nevyvratitelné důkazy, že příběh, který je nám vyprávěn, nekoresponduje se skutečnou událostí. Jejich pravdy jsou v jejich vyprávění, nikoliv v jejich prvcích bez ohledu jak tyto prvky korespondují s pozorovatelnými věcmi a jevy. Můžeme použít důvěrně známé rčení: mýty mohou být pravdivé ve světě bez přítomnosti pravdy ve světě.


Pravda a komunikace


Uvědomujeme si, že křesťanství je komplex historických fenoménů, které zahrnují mnoho věků, osob, hnutí a institucí a mnoho různých konfliktů vyznání a doktrín. Křesťanství v historii podněcovalo, bránilo a bylo spojeno s mnoha sociálními a politickými hnutími a režimy. Zabývalo se mnoha spory, často se účastnilo na opačných stranách při řešení stejného problému. Kolem otázky lidské svobody bylo v historii mnoho sporů, ve kterých křesťané velmi přispěli k věci svobody, ale také bylo mnoho sporů, často těch samých, ve kterých křesťané nic neprosadili a dokonce byli proti tomu. Jestliže si všimneme, co křesťané dělají nebo říkají či dělali nebo říkali, zjistíme, že to co křesťané říkali o svobodě, není hrozně obtížné ale spíše zmatené než poučné.

Bez ohledu na to, co křesťané říkali a dělali, je taková věc jako „křesťanství samo o sobě“? Jestli je, musí být hledáno v biblických příbězích o Ježíši, v Evangeliích spíše než v ostatních rukopisech nebo v pozdějších tradicích. Říkají nám, že tvrdil, že je a byl Synem Boha. Kristus, který přišel žít a umřít jako člověk. Podávají zprávu o jeho vztazích, skutcích a slovech a nenechávají nás na pochybách, že upřednostňoval řeč v parabolách a krátkých vtipech. Některé jeho skutky jsou zázračné v malém, většinou lidském rozsahu, týkají se nějakého jednotlivce v čase, nějaký ryby, několik bochníků chleba. Evangelia nevysvětlují, proč se zjevil tu a tam, na periférii velké říše, mezi lidmi s dlouhou a nesnadnou historií. Přesto často odkazoval k historii a náboženským praktikám těchto lidí, kterým připravil vše potřebné, aby jim ze svatých knih Židů přinesl smysl o tom málu, co o něm říkaly. Rozhodně prohlašoval, že je Synem Boha, o kterém svědčily mezi mnohými jinými slovy a skutky tyto knihy. Sám ale nenapsal žádné záznamy. Máme několik stručných záznamů o jeho krátkých, ale dramatických, veřejných zjevení určených pro určité jedince, obracejících se v určitém čase k hrstce následovníků. Žádný z těch, kteří ho slyšeli, jej skutečně neposlechli. Přesvědčit ostatní se zdá o několik stupňů obtížnější než provádění zázraků. Je to nepravděpodobné?

Ve shodě s mýty Starého Zákona, Bůh postupně vystupoval s rozdílným způsobem veřejného života na Zemi. Dokonce v Zahradě Eden, ačkoliv to nebylo v historických časech ale v mytickém, byl více slyšen než viděn. Později, pokud se vůbec zjevil, se ukázal jednotlivci v nějakém čase a dokonce spíše v chomáčku kouře nebo v mracích nebo ve snu než v řádné návštěvě světa, který stvořil. Podobně Kristus, nezanechal žádné písemné záznamy a také si přál být slyšen a poslouchán. Toto je problém.

Na rozdíl od Krista Bůh při svých volbách nebo při misích nebyl omezen limity lidské osoby. Samozřejmě jsou podány zprávy, že uskutečnil několik prozaických otřásajících aktů. Proč tedy hovořil, jako kdyby byl spoután? Proč vzhledem své očekávané nadpřirozené moci nepoužil měsíce v úplňku jako nástěnku pro své příkazy a pro další komunikaci? Proč postupoval způsobem, kdy nějaký člověk strávil dny rytím do kamene za podmínek, které by neschválil žádný pracovní inspektor, a byla k nahlédnutí jen jedna kopie přikázání, která byla roztříštěna, a další byla ztracena? Otázky jako tyto ukazují na úplnou a naprostou nepravděpodobnost příběhu. Pomlouvači biblického náboženství mohou o tomto sestavit mnoho přesvědčivých sporů, zatímco zastánci neústupně trvají na nepodmínečném a neracionálním vyžadování akceptace: Credo quia absurdum.

Jestliže vezmeme do úvah, že tyto příběhy jsou součástí mytologie, tyto otázky se stávají nepatřičnými a dětskými. Mýtům musí být porozuměno v jejich vlastních termínech. Měli bychom vidět extrémní ekonomii božských zásahů a komunikace a jejich většinou soukromý a tajný, k jejich příjemcům často obtížný, charakter jako podstatnou část příběhu – samotné zprávy. Bůh přímo mluví pouze k několika málo jednotlivcům a nikoliv k anonymním davům nebo k abstrakcím jakou je Lidstvo. Pravdy vstupují do světa lidí skrze individuální myšlení. Nestanou se pravdami lidstva božským zásahem ale lidským snažením a úsilím.

Už ve starých knihách bible je jasné, že s několika málo výjimkami jsou všichni aktéři dávno mrtví, lidé budou muset postupovat jen podle toho, co mají z doslechu a druhé ruky a proto vždy musí pro sebe rozsuzovat, zdali to, co slyší, je autentické nebo výmysl. Zde je zde prostor pro spoustu pochybností, ale je naší odpovědností vyřešit naše pochybnosti. Lidská svoboda a lidská odpovědnost v tomto smyslu nejsou pouze jen teoretické názory, ve kterých se můžeme naučit číst co Bůh a Kristus říkali o sobě; patří mezi pragmatické předpoklady způsobu mluvení a jednání těchto nadpřirozených bytostí.